Dojmy interní, když něco chybí

 Občas se nám v životě z ničeho nic vybavují různé situace z dětství. Co spustilo tu reakci, to mnohokrát ani nevíme a následné vzpomínání a uvažování nás zavede myšlenkově někam, kde jsme původně neplánovali být pěkně dlouho.

Cestou vlakem z Novosibirsku do Petersburgu se jedna stará paní ptala mladé slečny, kam že to jede. Holka odpovídala několikrát, že do Petersburgu, ale paní pořád nerozuměla a nakonec už se neptala, jen mlčela. Její dcera (okolo padesáti let) jí to opakovala, ale pořád nic. Najednou řekla: "Leningrad" a bylo jasno, paní už rozuměla.

Tenhle rozhovor se děl, když jsem pojídal svůj chleba se salámem a mě se najednou vybavilo, kdy jsem asi jedl salám vůbec poprvé v životě. Vynořil se mi v hlavě obraz, jak svýma očima sleduju starou babičku naproti mě, jak rozbaluje mastný papír a v něm kolečka salámu. Seděl jsem na mamčině klíně, byli jsme ve vlaku. Paní viděla můj zvídavý pohled a nabídla mi. Mamka řekla: "Chceš? Vem si." Tak jsem si nesměle vzal jedno kolečko a od té doby vím, že salám mám strašně rád. V jednu dobu jsem ho dokonce jedl snad pořád.

Zvláštní kam nás vzpomínky zavedou (to dětství...). Následovalo totiž to, co mi několikrát na mých cestách strašně zachybělo. Hry. Poprvé na meditacích v Sarnáthu. Z nedostatku zábavy a rozptýlení jsem najednou zatoužil hrát počítačové hry. Ne ty nové, ale ty staré, u kterých jsem prožil tolik času. Pěkného času, protože jinak bych dodnes občas nehrál. Nostalgie nabrala na obrátkách a vynořovaly se mi další a další tituly, které bych si zahrál, jen kdybych měl u sebe počítač. Hocus Pocus, Monkey Island, Space Quest, Quest for Glory, Albion a Dungeon Keeper a Diablo (před PC Atari 800 XE, Didaktik a Amiga u kamarádů a od prvního Playstationu mě v obchodě odváděli až po hodině – Battle Arena Toshinden, to si pamatuju dodnes... a automatovky u kolotočů nepočítám).... Seznam byl stále delší a delší. Je to divné? Nemyslím. Ti lidi co nehrají a nikdy nehráli si můžou dosadit třeba četbu knih, sledování filmů nebo hraní fotbalu. Je to fuk. Prostě vám něco zachybí. Něco, co jste dělali od útlého dětství až do dospělosti  Sledujete mě, chytáte ten vlastní pocit ve vztahu k vašim oblíbeným činnostem?

Nemyslím, že je to něco závažného nebo závislost (to možná byla kdysi, když jsem od hraní Doomu odešel, byl jsem šťastný a ulevilo se mi, že už nemusím být v těch kobkách a strachovat se o virtuální život, jen abych se po hodině vrátil zpátky a hrál dál). To jen v nepřítomnosti našich zálib se najednou cítíme nesví. Při meditacích obvzlášť. Tam si to uvědomíte naplno. Jak říkal náš učitel, že najednou zjistíme, jak je těžké být sami se sebou. Dokážete to? Myslím tím být úplně sami. Nemluvit s lidma, nedívat se jim do očí, nečíst, nedívat se na televizi, nechodit na dlouhé procházky... prostě nic. Jen sami uvnitř. Máte povoleno jen myslet, nespat a jíst. Dokonce se ani rozptylovat přípravou jídla. První den žádný problém, druhý den taky, od třetího začíná přituhovat. Pokud neutečete a vydržíte až do konce, dobře. Jdete si po svých a víte o sobě něco víc, než když jste tam přišli a na nějakou dobu se z vás ten pocit potom vytratí, protože najednou máte co dělat a zaměstnáte se.

Jaká byla moje radost nedávno, když jsem se dozvěděl, že bude vycházet remake mojí oblíbené hry, u které jsem strávil hodně večerů. Shodou okolností jsem si ji doma rozehrál znovu předtím, než jsem odjel na tuhle cestu. UFO: Enemy unknown. A od té doby mnou zase cloumá ten neklid – já bych hrál. Ale co dál? To není všechno.

Nostalgie se prohlubuje. Ne víc do minulosti, ale víc okolo. Tak vám s hraním přistávají v hlavě i ty asociace. Mluvení s kamarády podobného ražení, řešení problémů a ve neposlední řadě taky čtení herních časopisů. Mým oblíbeným bylo Score. Moje první číslo s Albionem na přebalu, kvůli kterému si ho ode mě začali půjčovat i učitelé ve škole, do té doby o hry nejevící zájem. Tak je krása albioního motivu přitáhla (a film Avatar je vykrádačka Albionu zrovna tak, jak Piráti z Karibiku vykrádají Monkey Island, to ať mi nikdo netvrdí opak... oj ty jeden Hollywoode). Pak jsem zpětně doobjednával starší výtisky. Zábavné čtení, kterému jsem tehdy snad ani moc nemohl rozumět. Každý měsíc do trafiky a otravovat trafikantku. Těšit se, jaká bude nová obálka, jaké hry a články o nich, Koutek zoufalců a Koření života, témata a návody. Při cestě do školy listovat, a o přestávkách číst. Psáno pařanama a pro pařany. Dnes si jen zpětně dohledávám, co se stalo s tehdejšími pisálky (zvláštní to úkaz v polovině 90. let – ženská hráčka a k tomu píšící do časopisu). Odešli od toho, tak jako mnozí jiní. Snad vyrostli a chtěli víc. Snad už ani nehrají, možná jen příležitostně. Vzpomínky zůstaly.

Neodsuzujte a neříkejte, že to byla ztráta času a ztráta dětsví. Někdo chválí lítání po venku, kterého jsem si taky užil dost, někdo četbu knih. Já jsem rád, že jsem hrál a dodnes si rád zahraju zrovna tak, jako si rád něco přečtu nebo vyrazím do hor. Nebyla to doba lepší než dnes, byli jsme prostě jen děcka a hráli jsme krásné příběhy nebo stříleli příšery; aktivně jsme zasahovali do světů, a ne jen pasivně sledovali děj knihy nebo filmu. Taky mě tak víc bavilo se učit cizí jazyk – angličtinu. Se slovníkem si překládat význam vět při ostrojazykových soubojích v Monkey Islandu nebo chodit se svými dotazy za angličtinářkou. Na to nikdy nezapomenu, tak jako na kreslení mapek na čtverečkovaný papír při krokovacích dungeonech (průprava Dračím doupětem) nebo řešení zákysů v té Little Big Adventure (nikdy jsem ji nedohrál).

Není div, že jsem nakonec podlehl po víc než půlroční abstinenci. Na malém noťásku bez myši padla volba na staré hry, ovládající se jen šipkama na klávesnicí. Nasadil jsem emulátor DosBox a VisualBoy a stáhl si nějakou tu stařešinu. Jednu jsem hrál asi 10 minut (tolik k nostalgiím z dětství – Hocus Pocus) a druhou jsem hrál asi tři rána na Bali, než jsem si uvědomil: „Seš, pytlevole, na Bali, jiní by za to dali nevím co, a v 11 dopo sedíš na pokoji a hraješ už třetí ráno. Jinak všechno OK?!“ a od té doby jsem zas nehrál. Ale vím, a už teď se mi rodí v hlavě nápad, zahrát si ty hry, až se vrátím, které mě buď úplně minuly, nebo jsem je hrál, ale nedohrál. Ale jak se znám, je to jen momentální mentální stav, a až přijedu domů, budu dělat plno jiných věcí, než hrát (lemtat pivo a ostatní sociální praktiky).

A co tím vším chci říct? Že za dětství se nám nahromadí v hlavách spoustu věcí, které nás určitým způsobem ovlivní, pak někdy vyplavou na povrch, a ač se tomu třeba i bráníme a ignorujeme to, pořád nás to od těch dob svádí do stejných vod... a vzdát hold hrám a lidem okolo nich. A salámům (lovečák rulezzz... ach jo, vážně jsem to řekl?) !

Co doporučit nehráčům za hru, aby to zaujalo? A aby ze článku měli aspoň něco víc, než ukrojený kus času? Třeba hra Limbo anebo především výtvarně vypiplaná hra Botanicula, by mohly stát za to, protože hry nejsou všechny jen o zabíjení a krvi. A nemusí být složité a dlouhé, můžou být prostě... pěkné.