Indické resumé

Tak když už to teď mám v Indii za pár, přemýšlím a sumíruju, jak na tom vlastně jsem a co jsem zažil. Mám ji rád, nemám ji rád? A protože tu nikde poblíž není žádná kopretina, budu si to muset ujasnit sám.
Zažil jsem toho hodně. Vzpomínám si na moje první dny v Dilí ("To je humus, já tu nechci být..."), kdy jsem měl obavy i z první cesty vlakem, protože průvodce LP ve mě vzbudil dojem, že tahle země není pro sraby, že se to podobá divoké prérii a vlaky jsou i za dne přepadávány. Naštěstí se nic takového nestalo, a tak jsem měl možnost to tu trochu procestovat. Co jsem viděl a zažil si můžete přečíst jinde, jen k tomu dodám, že jsem toho za 4 měsíce cestování zažil víc, než za poslední 3 roky u nás, ale to je jasné, hromadí se události.
(Jedna story k dopravě v indickém státě Bihár, ten je ze všech nejchudší - Přepadli za bílého dne autobus s místníma lidma a okradli je. Za půl hodiny se gauneři vrátili a kradené věci jim naházeli zpátky. Myslíte, že se v nich hnulo svědomí? Jen prostě v tom, co ukradli, nebylo dost na to, aby z toho uplatili policajty. Prostě se jim ten lup nevyplatil.)
 Teď už se nikam neženu, připravuju se na další zemi a mám čas popřemýšlet, abych nesoudil moc přísně. V poslední době jsem tu nějaký podrážděný, asi jsem zindován, sežvýkán a vyplivnut.
-Projevuje se to tak, že poslední měsíc a něco už jen málo jím indická jídla. Vůbec na ně nemám chuť. Raději jakékoliv jiné.
-Dál je to to jejich věčné troubení a zmatená doprava. Zapomeňte na to, že máte jako chodci přednost na přechodu pro chodce a vůbec kdekoliv. To vás radši zajedou, protože znají jen plyn a kupředu. V jejich počtu se musí někam dostat. Chodec = nikdo. Jednou do mě chlapík vrazil a ještě se divil, že se divím.
-Chaos. Mají pro chaos neobyčejné nadání. A tam kde zatím není, tam si ho rychle vytvoří, aby se cítili dobře.
-Bordel. Je to tak. Všude. Nejšpinavější země, co jsem viděl. Polorozpadlé baráky (opravdu doslova - třeba část domu úplně chybí, jakoby ho projelo bourací kladivo a oni tam v sutinách nejen bydlí, ale mají i obchod, možná jste viděli podobnou fotku s holičstvím v Hampi, co jsem dal na Picasu). Na ulici splašky, guvna, jídlo, krysy, švábi a štěnice v hotelích (těch levných)... škoda popisovat stokrát popsané. Ale neberte to tak doslova, tohle všechno obvykle není nahromaděno na jedné ulici nebo na jednom místě. Obvykle.
-Osahávání a otravování. Málokdy vás nechají na pokoji. Sami sebe chlapi pořád objímají a chodí ruku v ruce. OK to je jejich věc, ale když si se mnou potřesou rukou a pak mi ji jako nenápadně drží dál, tak už se nasýrám. Nebo rikšáci a naháněči mají tendenci vám ťukat na rameno, aby upoutali pozornost. V poslední době už tak hodně z nich málem přišlo k úrazu. To samé dělají žebráci a žebračky s dětma, těm se vyškubnu. Věčné dotazy na hotely a tuktuk služby apod. už jsem se naučil ignorovat už dávno. Potíž je, že už jsem z ignorování přešel v útoky ("Tuk tuk, pane?" "Ne." "Kam chcete..." "ŘEKL JSEM NE!!!") Takže fyzického i verbálního kontaktu s indama mám očividně plné zuby. Někdy jste vyloženě jak rukojmí. Když prší a vy se chcete někam dostat, tuk tuk zečtyřnásobí cenu. Na otázku, proč, vám se smíchem řekne, protože prší. (Prší a ty mě potřebuješ, tak z tebe vymyčkám všechno nebo si tu mokni... jenže tuhle hru jsem nehrál, raději jsem si zmokl a v duchu jsem jim přál, aby se v příštím životě narodili jako kravince... to ode mě není moc osvícené chování, co, ale ulevilo se mi :))
-Nerozum a podivné móresy. Nenechám si srát na hlavu a poprvé v životě jsem někomu vyloženě hrozil pěstí u obličeje a měnil hlas na hrdelně zločinný. A to nesnáším násilí, hnusí se mi. Ale všechno zlé může být pro něco dobré: Si vis pacem, para bellum (Chceš-li mír, připrav se na válku).
Vtipné momenty:
-Jejich ne-angličtina. Teda můžem být rádi, že angličtina je tu všeobecně rozšířená napříč všema vrstvama, jen málokdy jsem měl opravdový problém. Jen je to někdy vtipné, když vám z celého monologu rozumí jen jedno slovo, třeba 'voda' a na základě toho vám odpoví 'Ano.' A výsledek vás dopraví někam, kde nepotřebujete být, protože jste se jich ptali, kde je vodopád.
-Nebo jejich famózní přesvědčování vás o něčem, co očividně není pravda. Prostě vám do očí nelžou, jen nemluví pravdu. A kdybyste jim přinesli celou encyklopedii, stejně by vám po jejím přečtení tvrdili to samé, co na začátku.
"Tahle látka je ale jiná než tahle."
"Ne, to je stejné."
"Není."
"Ano, stejné."
"Není. Pojď sem a šáhni si na to. Tahle je na pohled i na dotek jiná, než tahle."
Teď musím použít jejich výraz v angličtině - "Same same, but different." (překlad asi jako 'stejné stejné, ale jiné') - z toho, ti co pochopili, co je to za nesmysl, už si dělají i oni srandu. Dokonce u Dharamsaly v McLaod Ganji je obchod, co se tak jmenuje: Same same but different.
A co se mi tu líbí, co obdivuju? Pomiňme památky. Taj Mahal, Zlatý chrám a Hampi jsou dechberoucí, zbytek bych snad i vynechal. Krásné byly pláže Haveloku, poušť Jaisalméru, hory Himalájí. Nespočet chrámů, které už vám po čase  poleze krkem. Za největší indické plus a lákadlo považuju její neuvěřitelnou spirituální sílu. Vroucí kotel ve kterém se vaří Hinduismus, Buddhismus, Islám, Sikhismus, Křesťanství, Jaenismus, šamanství, rituály, jóga všeho druhu, věštění, meditace zrovna tak (tu si odnáším sebou na další cesty)... je toho moc a asi tohle přitahuje lidi z celého světa nejvíc. Ty lidi, co ve svém životě něco hledají a chtějí se něco naučit. Proto se tu nelíbí těm cestovatelům, kteří profrčí památky a místa a během 14 dní jsou už jinde. Je lepší zůstávat déle a vstřebávat (to platí nejen o Indii), což je těžké, když pracujeme. A když zůstenete na druhou stranu moc dlouho, stane se vám možná to, co mě - začnou vás indové iritovat naprosto vším, co dělají. Jakoby jediné, co tu za něco dnes stojí, je tisíce let staré.

Tak to je tak všechno. Plusy vyvažují mínusy a ať se snažím jakkoliv, vychází mi to 50/50. Moje nejoblíbenější země to asi nebude. Je to země paradoxů. Chodoba/bohatství, necitelnost/soucit, krása/hnus... Takový nebo podobný závěr o Indii si můžete přečíst od spousty lidí a ono je to opravdu tak. Není to lehká země. Výhoda je jazyk angličtina, kterou mluví skoro všichni a lehké cestování (vlaky, lodě, letadla, busy, síť hotelů, průvodců a služeb), jenže ruku v ruce s tím si připadáte jako oběť mafie a rukojmí. Hodněkrát jsem slyšel názory jiných lidí, co byli už v mnoha asijských i neasijských zemích a tvrdili, že indové jsou nejhorší z nejhorších. S tím se dá trošku nesouhlasit do té míry, že jako cestovstelé přicházíme do styku s těma horšíma vydřiduchama a lhářema, pro které jste jen chodící pokladnička (řidiči, obchodníci, průvodci... prostě se snaží vydělat peníze a berou jako samozřejmost, že jako turisťák zaplatíte víc, protože máte víc peněz... což je taky pravda, jen to není příjemné, platit v Taj Mahalu 750 rupek, když indové platí 20). Jenže já potkal i pěkné, bylo jich jako šafránu. Ať už náhodná setkání a povídání na ulici nebo v restauracích (jednou za mě jeden mlaďoch ve Varanasi zaplatil útratu a pak se vypařil). Nebo kamarád Sandeep.

Chci se tu vrátit? Momentálně jsem rád, že tu končím, stačilo, ale jednou bych chtěl na místa, kde jsem nebyl (Kašmír, víc jižní Indie a státy napravo od Bangladéže) a znovu bych navštívil určitě Varanasi a Dharamsalu.
Expert na Indii ze mě není, ale určitě jsem zjistil něco o sobě. Na začátku jsem si hlídal finance, byl jsem pan drsný low budget cestovatel, nechtěl platit nic navíc a smlouval o všechno. Dnes jsem asi už unavený, jdu střední cestou. Nerve mi žíly, když zaplatím o něco víc než indové, nebo když mi prodají vodu o pět rupíí dráž. Štěnic už mám taky dost.
Další, co jsem zjistil - nejsem z těch cestovatelů průkopníků, co cestují všelijak tam, kde ještě nikdo nebyl, do nejzapadlejších koutů a vesnic, jen aby zažili "to pravé". Já se rád nechám vést knižním průvodcem a vybírám si ty lehčí, víceméně přímé trasy (žádné cesty typu - vlak, loď, letadlo, rikša, motorka, kolo, pět dní chůze v močálu a nakonec spaní na zemi v opuštěném dole). A naopak, když jsem se den dva pohyboval na nezmapovaném území v průvodci, radost jsem neměl, ulevilo se mi, až jsem so zase dostal místním busem 'na mapu'. Možná bych si tohle užíval, kdybych byl s někým dalším, jako oporou a pro rady.
A poslední věc - nebaví mě památky. Raději něco dělám, než abych se jen díval na šutry (památky jsou vždycky jenom šutry nebo mrtvoly). Dorazím, podívám se a "Hmm, pěkné, a co teď?". Jediná vyjímka jsou snad evropské hrady, k těm mám blíž.

Tak zdravím naposled z Indie!

Komentáře

Oblíbené příspěvky