Jaisalmer a Camel safari

A jsem konečně tu. Místo, na které jsem se těšil v celém Rajastánu nejvíc – Jaisalmer. A není to kvůli městu samotnému, kde dorazíme busem brzo ráno a je o nás doslova bitka. Všichni nás chtějí ubytovat. A proč? Čtěte dál.

--------------
FOTKY

--------------

Je tu další pevnost, kterou probíhám během hodiny (a říkám si: "Hmm pěkné... a co fčil?"), cestou odpovím na 160 "from; name," otázek, kupuju bílý turban a druhý den se vydávám na hlavní atrakci a kšeft – bloudy. Proto bitka o zákazníky. Hotely nabízejí Camel safari, mají děsně levné ubytování pod podmínkou, že se u nich projedete na velbloudu po poušti.

Já byl v horách, u moře i pod jeho hladinou, ale ještě nikdy ne na poušti, a tak si domlouvám plných 9 nocí a 10 dní. Ráno mě odvezli jeepem asi 40 km za město. To jsem ještě netušil, za co vlastně platím.

- V prvé řadě za dromedáry s jedním hrbem, a ne bloudy se dvěma. Ale to je OK, jsou tu jen tito. To LP autoři nevidí rozdíl v počtu hrbů. Je to jak Adidas a počet proužků.

- Za horko.

- Písek.

- Bodláky.

- Chrobáky hovnivály, u nás známé pod jménem Hrdobec.

- Horký čaj a ostře kořeněné horké jídlo. Neboli: V poušti nejvíc osvěží z čili vařit cokoli.

- Sem tam nějaký ten dromedáří pšouk.

- A nejvíc za můj bolavý hrb sedací.

Jenže to by bylo silně povrchní. Pod tím vším se ukrývá kus uskutečněného dětského snění, které je sice úplně jiné, romantičtější, než realita, ale pořád... Náplň dne je jednoduchá a pořád se opakující "nasnídat se, přemístit se, poobědvad, přemístit se, povečeřet, usnout" jenže je to... pěkné. Západy slunce uvařené pokaždé na jiný způsob. Když večer usínáte na písečné duně s hvězdama a měsícem v úpňku nad hlavou (a hrdobci v dece). Když vám velblouďák zazpívá píseň, nebo když si jen tak povídáte u ohně.

"Zdenek, žijí na měsíci lidé?"

"Ne."

"Ale jeden turista mi říkal, že jo."

"Hmm... OK. Je to tak, že tam lidé byli, astronauti, co tam dělali výzkum, ale už dlouho tam nejsou."

"Proč? A jak dlouho tam trvá cesta?"

"Nic tam není. Žádný vzduch. Nevím jak dlouho tam trvá cesta. Myslím, že nejdřív musí vyletět na oběžnou dráhu Země, tam nějakou dobu čekají na správné postavení vůči měsíci a pak teprve letí. Mám pocit, že to trvá tak tři dny, ale nejsem si jistý."

"A jak tam dýchali?"

"Měli svůj vzduch ve skafa... eee nádrže se vzduchem ze Země. Jsou tam jen šutry, písek a nízká gravitace."

"Písek? Ten znám."

"Mno spíš takový jemný prach a ne písek."

"Aha. A co je to nízká gravitace?"

"Aha... no jak to jenom popsat... Je to síla..."

"Ha!" zavolal a odběhl do tmy. O kus dál se utábořila další skupinka a on šel za nima se pozdravit.

Možná ho nebavilo mě poslouchat, ale já byl rád. Protože jak popisovat někomu, kdo nemá základní vzdělání, něco takového, jako je gravitace? Isaac Newton by se nade mnou pohoršil ("To jsem si hrál s jabkama jak blbec zbytečně?")

Ráno je krásný východ slunce, který se rychle mění v horký den. To už my jsme ale zase na cestě a kempíme až na oběd, abychom my i dromedáři přečkali to největší vedro ve stínu. Teda ti ho spíš tráví tím, že se většinou snaží dostat co nejdál od nás a přitom se najíst. Daleko se ale nedostanou, protože jsou jim přední nohy svázány k sobě nakrátko (jednou ráno má Fatan skvělý nápad – ať je jdu chytit já... jsou to pěkně nerudní dva bloudi. Soňa a Johnny. Párkrát se po mě ohnali, zachrčeli a dali se na úprk. Který vypadá dost směšně, když si představíte, že mají svázané přední nohy. Vypadá to asi tak, jako když se snažíte utíkat s gaťama dole u kotníků). To samé se děje i večer a já nejednou obdivuju Fatana, mého průvodce. Ten pracuje 16 hodin denně. Stará se o bloudy i o mě, dokud nejdem všichni (já a oni) spát a vstává jako první, aby mi mohl přinést osvěžující horký ranní čaj.

"Chai."

"Thank you."

"Welcome." A odejde dělat snídani.

I on se mi ale dvakrát přiznal, že ho bolí hlava. Protože málo pije a nemá na hlavě turban, který si momentálně nemůže dovolit. Koupí si jeden na léto, až pojede do Jaisalmeru. Léto je u nich, když je 50 stupňů. Teď je něco mezi 35 a 42 stupni. To už tu ale nebudou turisti, a on se bude muset starat, aby dostal jinou práci někde na stavbě.

Poslední noc trávíme už u něj ve vesnici, u nich doma. Žádné velké vítání s manželkou. Je to, jakoby odešel před hodinou do obchodu a ne na 9 dní do pouště. Jen děti se k němu seběhly a malý kluk si užívá jízdu na hřbetu zvířete, které budí dojem dinosaura z Jurského parku, když se jeho žvýkající hlava vynořuje z poza keře.

Místní děti mě zvědavě očumují, a jako každé indické děti je zajímají jen tři věci. Jestli mám čokoládu, školní pera a rupie. Je to tak trošku vina turistů. Začali jim to dávat a oni brát. Proto nevynechají příležitost a dost neurvale už to přímo požadují a pořvávají. A když jim nic nedáte, jsou i někdy zlé, když dáte, natáhnou druhou ruku. Mám jim to mít za zlé? Nemají vůbec nic. Jen špinavé obličeje a šaty. I já se chovám turisticky a dávám jim pár bombónů a propisku. Jenže se zároveň u toho stydím. Podporuju je v tom. Kde je ta hranice?

Po večeři jdu spát na střechu, zdvořile odmítám nabídnutou postel.

"Tohle je moje poslední noc v poušti a pod hvězdama nespím tak často. Na posteli spím pořád."

"A já zase spím pod hvězdama v poušti pořád a málo v posteli. Jdu si to teda užít. Dobrou noc."