Je libo mlíko, horolezče?

Příjezd do Darjeelingu nezačal nejlépe. Všude mlha, viditelnist mizivá a chlad. V pokojích se neohřejete, protože nemají topení, tudíž vám ani nic moc neuschne.První dva dny jsem proležel na pokoji, abych se zbavil průjmu, co mám už od Varanásí (každý cestovatel skrz Varanasi onemocní, tak nemám strach...třeba je to nezbytná očista těla a ducha :)) a nabral sílu na trek.

----------
FOTKY

-----------

 Singalia trek začíná ve vesnici Maneybhanjyang (asi 2100 mnm), kde si musíte najmout průvodce. Podle nás to ale není třeba, není se kde ztratit, tak je to jen další vládní nařízení, jak dát místním práci. Sanghe náš průvodce je Nepálec, mluví lámanou angličtinou a zdá se příjemný chlapík. Ptám se ho, jestli je šerpa. Prý ne, prý je dhurpa. Šerpové žijí výše v Himalájích. 

První den míříme do Tumlingu (zhruba 2900 mnm). Cestou několikrát překračujeme hranice mezi Nepálem a Indií a Tumling samotný je v Nepálu. Není nic moc vidět, je mlha a zima jak blázen, tak sedíme v kuchyni u ohně. Příjemné rodinné místo a lidi. I oni se diví, normálně v tuto dobu už je mnohem lepší počasí... Jak topí pro nás? Vezmou staré kolo od auta (ne pneu, ale ten ráfek, nebo jak se tomu nadává... a moc se nesmějte technokrati), naplní ho žhavým uhlím a když je třeba, tak nahoru přidají plechovku bez dna a víka, jako komín. Po vydatné večeři a kartách jdem spat.

Propocené oblečení neuschlo, neochotně si ho dáváme na sebe a chvilku zebe. Tento den je vůbec náročný. Nejdřív jdeme asi 400 m dolů a pak asi 900 nahoru, do nejvyššího místa celého treku – vesnice Sandakphu, která leží ve výšce něco přes 3600 m. Cestou máme vidět krasavice Lhotse, Everest a Makalu, plus plno dalších hřebenů (Three sisters, ...). Zůstáváme u 'máme' a přecházíme k představám, jak asi vypadají. Pochodujeme totiž celý den v něčem, co se náramně podobá mlíku. Viditelnost o poloměru asi 5m. Jen se trošku divím, že náš průvodce má nejlehčí baťůžek. Nenese si ani vodu, ani jídlo a já se ani neptám, jestli jako průvodce má u sebe alespoň lékárničku. To je asi jen můj přežitek ze zhýčkaného západu. O vodu a o jídlo si ale neříká, nicméně ochotně přijímá, když mu nabízíme. Mno, po dnu už nabízet přestávám. Jak k tomu přijdu, se s tím vláčím, funím, potím se, a on si poskakuje jako laňka bez zátěže.

Další noc trávíme v onom Sandakhpu. Zima ještě větší, personál míň ochotný. Amelie si všímá v pokoji té gumové věci, kterou naplníte horkou vodou a strčíte si ji do postele pod záda. Ptá se, jestli ji může použít. Může. A jestli do ní může nalít teda tu horkou vodu. Že může. Za 40 rupií.

Ukončujeme trek kvůli nuznému počasí a míříme do Rimbicku. Při probuzení snad sníme, či bdíme? Je bílo. Není to sníh, ale zmrzlá námraza od zmrzlého větru, který celou noc zmrzle mrzl a liskal okolí. Štěstí, že nepoliskal aji nás. Vyrážíme před 7 ranní, protože poslední busy a jeepy odjíždí do Darjeelingu ve 12 hod. Tzn. sešup asi o 1600 m, vzdálenost 22 km. Závod. O pár set metrů níž se vyjasňuje, je krásné slunečno a park Singalia se jeví jako džungle. Bohužel tuto krásnou část profrčíme a divíme se, že je tak pěkně, když při pohledu na vrcholky, ze kterých jsme sešli, nám nabíhá mráz po zádech. Tam se snad čerti ženili. Dorážíme o půl 1, naskakujeme na poslední jeep, průvodce Sanghe na střechu a jede se. Po 5 hodinách už jíme v Darjeelingu na ulici vajíčkový Chowmein, rolku a čaj. Celý den jsme totiž nic nejedli.

A jak to tu vypadá dnes? Po probuzení nám bouchá na dveře majitel hostelu. "Mountains! Come, come!" A jsou tam. Nevím, jak se to píše, ale jméno té hory se vyslovuje jako Kančenčunga. Je pěkně, odhazujem bundy a jsme jen v mikinách. Tak přece. Po 7 dnech a nevydařeném treku máme z Darjeelingu alespoň NĚCO. No jo, hory.