Kalimantan - diamanty se rodí tady
Fotky
19.6.
Po 15 hodinách v autobuse jsem vystoupil v Banjarmasinu, našel ubytování a průvodce. Město mám jen jako přetupní stanici do Pangkalan Bunu. Co tu je teda k vidění? Rozhodl jsem se navštívit diamantové doly ve vesnici Cempaka. Odtud putují drahokamy do celého světa.
Dorazili jsme na místo, je obrovské, ale pro turistické účely postačí navštívit jen jedno nebo dvě stanoviště. Obrovské doly jsou napouštěny vodou, aby se tak hlína mohla potrubím vyhnat nahoru, kde se zase přesývá tak, aby zůstal jen jemný písek s hlínou. Přitom je i tohle bedlivě sledováno, aby náhodou neunikly velké kusy něčeho cenného. Písek s hlínou se dostanou do nebo k jámám, ve kterých sedí chlapi a kluci po pás ve vodě a rýžují klasickým způsobem. Mají vytrénovaná oka. Mě by uniklo asi celé živobytí, ale jim nic. Po chvilce mi jeden kyne, abych šel za ním, že něco našel. Malý diamantík, který se asi na nic moc nehodí. Ptám se ho, jestli nemá nějaké na prodej, dává mi do ruky právě nalezený a přidává ještě jeden menší. Za 25000 rupií, což je něco přes 50 Kč. Beru. Všude okolo jsou příjemní, všechno mi ukazujou, sami chtějí, abych je fotil a snaží se o nějakou komunikaci. "Czecho? Aaa, football good!"
Je zajímavé vidět, kde a za jakých podmínek všechno vzniká. Když si koupíte nějaký šperk s diamantem, začal putovat na podobném místě, v blátě a chudobě. Ti, co to oddřou nejvíc, dostanou velmi málo. Pracují a dostávají normální mzdu, a když něco najdou, tak nálezce diamantu ho odevzdá předákovi a ten jim z jeho ceny vyplatí 30%. Takže obchodem se mnou si chlapík vydělal celých 100%. Předák pak ze zbylých 70% zaplatí za půdu, která někomu patří a zbytek má pro sebe. Pak se diamant brousí a leští. Tady teprve naskakuje jeho cena do větších částek. Sám o sobě je ale pořád „levný“. Až v kombinaci se šperkem se z něj teprve stává něco nóbl extra.
Já pobíhám po okolí, fotím a pozoruju. Tohle místo je neuvěřitelné. Jako nějaký trestanecký pracovní tábor s tím rozdílem, že se tu lidi smějí a dělají to rádi, i když to znamená být po krk ve špíně.
20.6.
Další den ráno před odjezdem navštěvujeme plovoucí trh. Banjarmasin je z části na vodě. Říká se mu Bentátky východu, ale přirovnání je to přehnané. Kanály bují vlastním životem, po ránu se tu lidi koupou a čistí zuby. Do stejné vody se vykonávají obě potřeby a pere prádlo. Proplouváme uličkama před rozedněním a sledujeme probouzející se ruch. Lidi se připravují na svůj den, ať už jdou dělat cokoliv. Doplouváme na otevřenější moře, nebo spíš zátoku a tady to je. Plno malých loděk kde se provádí obchod. Některé jsou s motorem, některé jedou jen na vesla nebo na modlitbu – to když vidím, jak jednou rukou pádlují nebo kormidlují a druhou vylívají ven vodu kyblíkem. Se stříškama i bez nich. Prodává se tu jako na obyčejném trhu. Ovoce, zelenina, ryby, dřevo, občerstvení – plovoucí warungy. Jen se to hemží, loďky do sebe občas strkají, ale to patří k zavedenému systému. Po hodině pozorování si dáváme snídani – koblihy. S dírou i bez ní, které jsou nachlup stejné, jako ty naše domácí, jen místo marmelády je tam kokosová náplň. Já si dávám asi 7 „našich“ koblih, které už jsem tak dlouho nejedl. Loďky se ale od sebe můžou trošku vzdálit, tak abyste při výběru nepřepadli do vody máte k používání klacek s hřebíkem, který slouží jako napichovátko – napíchnete a přenesete k sobě na palubu. Nakonec si ještě dávám rýži s rybou a čaj. Celá tahle moje velká snídaně vyšla na 9000 rupií (okolo 20 Kč). Někdy si říkám, že je u nás zatraceně předraženo.
Po snídani se vracíme a já se chystám na další cestu autobusem, tentokrát sedmnáctihodinovou. Dostanu se do národního parku k orangutanům? Uvidíme příště.
Komentáře
Okomentovat