Kalimantan – dobrodružství za Dajaky

Po příletu do Balikpapanu jsem se hned vydal hledat průvodce nebo agenturu zprostředkovávající průvodce. Chci se podívat za kmeny Dajaků podél řeky Mahakam. Dajakové jsou původní kmenoví obyvatelé Kalimantanu a ex-lovci lebek. Dodnes tu žijí ve vesnicích, ale kultura už je to v podstatě muzejní.

ojek – městká doprava; chlapíci vás svezou na motorce kam si jen přejete
angkot – městská doprava; něco jako malý pickup se sedačkama
kanoe – motorizovaná kánoe na dopravu po řece na krátké vzdálenosti, asi pro 4-5 lidíProtože 

Indonézie nebyla až tak v mém prvotním plánu, nevěděl jsem, co chci vidět na Kalimantanu, indonézské části Bornea. Hned na začátek se přiznám, že jsem se tímhle itinerářem nechal inspirovat od jiné cestovatelky, jejíž blog sleduju. V podstatě jsem ho obšlehl a otočil do protisměru.

FOTKY

14.6. - 17.6.   
    Podařilo se mi najmout průvodce a domácí, levné ubytování. Místo pozdravu se tu požadují uzeniny a vesmírní psi.
    Průvodce je od této chvíle se mnou, zaplatil jsem dopředu za průvodcovství (komunikace, znalost reálií... na 3 dny a 2 noci), dopravu a ubytování, ale pořád na mě zbývá platit jídlo a pití. Tedy spí u mě na zemi a čekáme. Nepotřebné věci jsem si nechal uschovány v agentuře.
    Ve 3:30 ráno budíček. Neil, můj průvodce, se zdá jako milý chlapík. Z profilu mi někoho připomíná. Moje obličejová paměť nakopla paměť na jména a ta ho po chvilce přihrála – XiXao. Zjišťuju, že Neil XiXao má ve zvyku děkovat. Sedí na zemi v pokoji a čeká, až budu úplně nachystaný. Ještě chvilku...ták a je to, může začít: „Děkujeme Ti za klidný spánek. Abychom měli bezpečnou cestu a zažili krásné dobrodružství s Dajaky...“ Podotýkám, že je bez vyznání, což je v muslimské Indonézii rarita. Říká, že je vychován tradičně.
    Přijelo pro nás auto, jedeme 3 hodiny do Samarindy, hlavního města této části Kalimantanu, odkud se na výpravy vyráží obvykle na lodích proti proudu Mahakamu. My ale jedeme jinak. Na lodích se budem až vracet, teď cestujeme do vnitrozemí autobusem. Místo pro můj batoh je jedině vzadu u zadních sedadel. Což je dobře i pro moje nohy, jenže...jedeme po tankodromu celých 9 hodin, zadek autobusu se chová jako katapult a často, skoro pořád, nadskakujeme. Někdy i 30 čísel do vzduchu a po dopadu servírujeme vajíčka na měkko. Autobus je to ale dobrý. Nemá klimatizaci, je malý, rozvrzaný, přeplněný, lidi tu kouří a nejednou zastavujeme kvůli malým stranám. Tak proč dobrý? Hlavní je, že pořád jede, což mi připadá neuvěřitelné. Jak to, že nemá zadřený motor nebo zlomené nápravy?
    Dorazili jsme skoro na místo. Na rozcestí u vesničky Melak. Odtud musíme buď 2 hodiny pěšky nebo něco stopnout. Jíme v nedalekém warungu a všímáme si dvou motorek stojících hned u něj. Domlouváme ojeky až do Ehengu, kde se nachází longhouse, tradiční indonézský dlouhý dům, kde žijě pohromadě několik rodin, ve kterém máme dnes přespat. Různé styly longhusů jsou po celé indonézii, lišící se v několika detailech. Dům je opravdu dlouhý a je na kůlech. To kvůli vodě, která tu teď není, ale v období deštů to tu vypadá jinak.
    Neil obyvatelům daruje dvě porce smažených nudlí, které jsme koupili opodál na uvítanou. Je to normální, celkem moderní rodina. Mají televizi, na kterou zrovna koukají s čmaněm v hubě, a první zklamání naší cesty je tu – ani nezvednou prdel a čučí dál. Holka vyrábí tradiční proutěný košík. Já vím, že když jim vtrhne někdo do domu v 7 večer, tak nemůžu očekávat, že kolem mě začnou skákat, ale kurňa po celodenním trmácení nám mohli aspoň tu vodu k pití nabídnout.
    Odcházíme se sprchovat s baterkama. Koupelna je v džungli za barákem. Tak tady to je. Z malého pramene zurčí voda do mělkého jezírka. To se mi líbí, zaujímám místo u břehu a vyslíkám se. Šplíchám na sebe vodu jako na táboře. Po tomhle osvěžení odcházíme zpět. Cestou potkávám VELKOU stonožku. Pokuřující mladý dajak v kraťasích: „To je jedovaté.“
Jsme zpátky v domě a jdeme koupit láhev vody nedaleko do stánku. Po návratu další aha – část rodinky se sbalila a odešla do jiného pokoje. Jsme tu jen s mamkou a mladou holčičkou. Kupuju si od nich předražený suvenýr, abych je podpořil – náramek. Ne, že bych ho chtěl. I ony jdou taky po chvíli spat. Televizi nechají pro mě puštěnou. Kvůli ní tu ale nejsem. Taky ulehám.
    Za hodinu jsem probuzen. Starší pár mi dává deku a nabízí kafe, které odmítám. Jsou to rodiče těch co tu byli před nima, jen byli tančit. Děda si se mnou povídá slušnou angličtinou. Říká, že dům byl postaven v 60. letech, že tu žije až 32 rodin, které tu ale teď nejsou a ukazuje mi dajakskou dýku/mačetu. Pak jdou taky spát.
    Ráno Neil děkuje Všehomíře za spánek a bezpečnou cestu před náma a nechávají nás odejít. Nezájem. A to jsme jim darovali chleba, který byl pro nás. Z jejich běžného tradičního života jsme nic neviděli, jen večerní odpočinek u televize.
    Musíme jít pěšky tam, kde včera. Naštěstí ale stopujeme auto k rozcestí. Snídani tu ale taky nemají a ve mně se začíná zvedat vztek. „Tak jim velkoryse daruješ chleba, i když nevím proč a my teď nemáme co jíst, dík!“
On má taky hlad a říká, že kousek odtud je stánek s jídlem. Že prý tam podávají rýži s něčím a burákouvou omáčkou. Aha. Já mám rád sice buráky, ale ne burákouvou omáčku nebo máslo. Teda ta chuť sama o sobě mi neva, ale nesnáším tu blemzavou blé-blé konzistenci, která se vám vytvoří v puse, přilepí se vám na jazyk a na patro a nezbavíte se toho. Já tomu říkám burákové lepidlo. Takže to nechci.
    Stopujeme další auto, protože bus má jet až za hodinu. „Doveze nás do Tanjung Isuy,“ říká. Super! Jenže po hodině zjišťuju, že Neil si buď  nechává záměrně část informací pro sebe, aby mě ušetřil detailů nebo to je jen jazykový problém. Protože nás to dovezlo jen k Tanjung Isuy. Na křižovatku. Neil říká, že odtud je to míň jak 2 hodiny. Já ale vidím na ceduli, že je to dalších 11,5 km po cestě. Což bude víc jak 2 hodiny, vzhledem k jeho krátkým nožičkám a botám větším tak, že se mu zouvají, a navíc začíná být pekelné vedro a dusno, je okolo 11 hod dopo. Máme ještě větší hlad a i na téhle křižovatce je stánek s jídlem. S burákovou omáčkou! No nic, dej to sem! Nakonec to není tak zlé, protože omáčku vyrábí přímo na místě. Neblemzavou.
    Dali jsme se na pochod, po pěti minutách ze mě lije pot. Po deseti minutách stopujeme ojeky. Jízda na motorkách přes tankodrom bez helem je pěkná adrenalinová injekce. Z Kalimantanu by mohli pocházet ti nejlepší motokrosaři. Sesedám v Tanjung Isuy a i já se dal v duchu na děkování.
    Přicházíme do dalšího longhousu, patřícímu kmeni Deaceag. Tento má být víc pro turisty. Ano je pěkně vybavený, s dekoracema, visí tu štíty a zbraně a tak, ale... ale zas tu pro změnu nejsou lidi. Je totiž sobota a všechna paráda začne, jak jinak, v neděli. To tu ale nebudu. Smůla. Po chvilce přichází stařena se suvenýrama. Kupuju jednu předraženou dřevěnou sošku, abych jí udělal radost a podpořil a čekám, co se bude dít. Nic. Tak si prohlížím jednotlivé exponáty. Ona mi ukazuje, že ta hůlka ve skutečnosti není obyčejná hůlka (je začarovaná). Rozpojí to na flusačku šipek a krátký oštěp. Demonstrativně flusne a šipka zasáhne cíl a zabodne se do dřeva. Já flusnu a taky zasáhnu cíl, ale šipka se se zaduněnín odrazí a spadne na zem. Teda ona by tou otrávenou šipkou nakonec něco ulovila, ale já bych tím nic neomráčil. Ukazuje mi na další dům, kde mám jít. „Konečně,“ říkám si „se něco dovím.“ Jdu tam, je to další obchod se suvenýry. Kupuju další předražený, ne abych jim dělal radost, ale protože tenhle se mi opravdu líbí a vím pro koho to bude dárek. Takže dům je to pěkný, Neil supluje výklad a svýma omezenýma dajackýma znalostma se mi snaží pár věcí předat. Pak jde domlouvat kánoi přes jezero do vesničky Muara Muntai.
    Jedeme dvě hodiny přes krásné jezero a ve mně se na chvíli rozpouští dosavadní zklamání z této „expedice“.
    V Muara Muntai jíme a zjišťujeme, že další loď odtud pojede až o půlnoci (teď jsou 3 odpo). Chytá mě už trošku vztek. Navíc Neil chce zůstat sedět a čekat u doku. „Ty tu chceš 9 hodin sedět na zadku a čekat?“
„Ano.“
„Já teda ne! Jdu se podívat po vesnici.“
    Procházím vesnicí. Opravdu se mi líbí. Zdejší dajakové jsou z kmene Kutai (jsou to ale úplně normální lidi k nerozeznání od zbytku indonézanů, jezdí na motorkách a jsou konvertovaní k islámu). Je celá na kůlech a má atmosféru. S výrazovým LP slovníkem v ruce se pokouším domluvit s místníma. Zjišťuju, že lodí odtud jede víc. Nejbližší v deset, další v jednu po půlnoci a další v sedm ráno. Výborně, takže v 10. To je furt lepší než o půlnoci. Nakonec sedám na zem a čtu o mojí další destinaci po tomhle. Národní park Tanjung Puting, kde jsou orangutani. A další rozčarování. Dočítám se, že ke vstupu potřebuju povolení od místní policie. Potřebuju kopii pasu a kopii víz. Kopii pasu mám, ale kopii víz ne. Že si ji mám udělat? Můj pas leží na ambasádě v Jakartě. Tolik k tomu. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem na Kalimantanu a já si pořádně nečtu informace.
    Přisedá si ke mně chlap, povídáme si. Zve mě k sobě domů, kde si můžu dát sprchu. Sprcha by bodla, nic nevychází podle představ.
    U něj doma zjišťuju, že nemám ručník. Kur... nechal jsem ho v Ehengu na šňůře! Paráda, žádná sprcha. Chlap je i občasný průvodce: „Tys zaplatil takovou částku za tenhle výlet? To je hodně.“
„Ach bože. Jak to mám asi vědět? Nikde cenu nepíšou, průvodci a agentury si ji cucají z prstu podle toho, odkud pocházíte a jiní cestovatelé se záhadně nikdy nezmiňují o cenách, co kde zaplatí. Než se někam vydáte, vždycky řeknou, že už si nepamatují kolik platili oni a naopak, když vy už to máte za sebou a řeknete jim, kolik jste platili, tak vám řeknou, že to je moc a oni platili o hodně míň. Začínám je všechny podezírat, že to dělají schválně. Beztak platí úplně stejně, jen pak machrujou jací jsou cestovatelé zcestovalí a byli i na měsíci za 2 dolary.“ Poděkuju mu a odcházím za Neilem.
    „Hledal jsem tě v ulicích,“ začíná rozvláčně. Zdá se sice milý, ale irituje mě. Všechno sáhodlouze popisuje. Nedělá to schválně, chce asi jen, aby jeho angličtina byla srozumitelná, a tak co jiní by řekli pár větama, on pipisuje krok za krokem. Taky mi pokaždé vysvětluje něco několikrát a opakuje se. Někdy mi třikrát i pětkrát říká, že mám jít na záchod, že mám jít tam a tam, že si mám umýt ruce, že mám jíst a pít to a ono. Když mu řeknu co, proč a jak, tak jako by neslyšel a zopakuje mi to. Někdy ztrácím trpělivot a zvyšuju hlas. Např: „Teď jsem ti už po třetí řekl, že nechci žádné čili. Rozumíš co říkám? Je moje angličtina OK?!“
„Jo... Tady,“ ukáže prstem „čili.“ A tak to mám pořád.
    Takže, už podruhé mi opakuje stejný příběh. „Mám se cítit provinile nebo co?“ Vzdouvá se ve mně zlost. „Proč jako? Chceš mi něco vyčítat? Proč mi to opakuješ?“:
„Hledal jsem tě v ulicích. A proč jsem tě hledal v ulicích? Stál jsem tady a čekal. Najednou vidím nákladní loď. Koukám, ostatní lidi taky koukají, loď zpomaluje. Loď zastavuje. Běžím k nim a říkám jim: 'Jedete k Samarindě? Vezmete nás do Lekog Kidau?' a oni odpovídají: 'Ano, jedeme okolo a vezmeme tě tam, pokud potřebuješ,' a já jim říkám 'Prosím, můžete tu chvíli počkat? Mám tu kamaráda, poběžím ho najít. Dejte mi pět minut,' oni říkají 'dobře, chvilku počkat můžeme, běž najít svého přítele.' Tak jsem utíkal do ulic a volal tvoje jméno, ale nikde jsem tě nenašel.“
„Byl jsem doma u někoho.“
„Tak jsem běžel zpátky a říkám jim: 'Můžete počkat ještě chvíli na mého přítele? Nevím, kde je.' Jenže oni řekli, že už dál čekat nemůžou. A tak odjeli. Mohli jsme být na lodi a mohli jsme být za 5 hodin v Lekog Kidau.“
„Proč mi to takhle opakuješ podruhé, Neile? Já taky nejsem zrovna dvakrát nadšený z tohohle výletu. Stálo to tolik peněz a čekal jsem víc. Trmáceli jsme se vedrem 9 hodin v busu. V Ehengu jsme jen překáželi. Koupel a longhouse sice pěkný, ale ti lidi nám ani nenabídli vodu k pití. Pak jsme se zas přemisťovali do Tanjung Isuy, kde longhouse taky pěkný, ale jinak nic a drahé suvenýry. Projížďka kánoí pěkná, ale tady tvrdneme už 4 hodiny a ještě tvrdnout budeme. Jo a mimo jiné i já jsem mluvil s lidma a zjistil jsem, jak jezdí lodě doopravdy. Zjistil jsem i, že nemám ručník a že se možná nedostanu do národního parku. Taky mi řekli, že tenhle výlet s tebou je předražený. Zatím to spíš vypadá, že celý tenhle Kalimantan je omyl.“
A tak dál a tak dál.
    Loď v 10 nepřijela. Nepřijela ani v 11, ani ve 12. Přijela před jednou, když se nám klížili oči na lavičkách. Přivolali jsme ji baterkama, jinak by nezastavila. Nezastavila ani tak, přiblížila se k molu a my naskočili. Obě paluby plné, není místo k sednutí, natož ke spaní. Za 5 hodin máme být na místě. Za chvilku, v další vesnici, jedna žena opouští palubu a já jdu na její místo. Hm, tak nějak ležím zlomený o batoh. Po chvilce se mnou někdo třese. Okolo mě je voda. Láhev mi uniká. Vyslíkám si mokré tričko, ani se nikomu neomlouvám, jen mručím. Tohle je zlý sen a ne cesta. Ležím nafučený bez trička na zemi, hlava na batohu. Pořád se ošívám. Ležím totiž pod jedinou žárovkou na palubě a létající hmyz, zbaven křídel od jejího horka, padá přímo na mě. Otáčím se na bok a přece jen asi usínám. Je půl 3 ráno
Probouzí mě Neil: „Loď má už nějakou dobu problém s motorem. Měli jsme dorazit v 5, ale dorazíme asi až v 9, protože nás táhne jiná loď.“
Mžourám očima, je 5 hodin. Teď vidím co se děje. Další loď je k nám z boku přivázaná lanama a jedeme, jako když zdravý podpírá kulhajícího, tělo na tělo, trup na trup.
„Odsuň se, prosím.“ říkají a odstraňují desky z podlahy. Z podpalubí se vystrčí ruka s hadicí, tu jiný člověk vzal a připojil na čerpadlo. Další hadici na druhý konec čerpadla a její konec do kanystrů. Přečerpávají benzín za jízdy pro druhou loď. Čerpadlo netěsní, kluk se o to snaží rukama a nohama. Snaživost mu nechybí, kanystry ale taky netěsní a tak je celý od benzínu. Ušklíbám se „To je k smíchu,“ říkám si. „Jsem zvědavý, jestli někoho napadne si zapálit cigaretu, jak mají v oblibě.“ Prostě jsem byl vzteklý. To je opravdu všechno na téhle výpravě předurčeno, abych z toho měl co nejméně? Všechno jde proti mně. Další loď se připojuje z druhé strany a ta první se odpojuje a odplouvá. Usínám.
Probouzím se a píšu deník. Je před osmou a najednou bez varování Neil zavolá: „Kánoe pro nás, spěchej!“
„Jak spěchej, tos mi nemohl říct dřív taky? Ty spěchej!“
Kánoe přiráží k trupu, hážeme batohy dolů a přeskakujeme za jízdy z paluby na palubu.
Dorážíme, ale ne do Lekog Kidau. Další zatajená informace. Tady jen snídáme a budem pokračovat. Naštěstí má tohle místo atmosféru. Je to malinká, omšelá vesnička na Mahakamu, celá na kůlech. Ke kadiboudě se dostáváte přes soustavu/sestavu prken a lávek, které se při došlápnutí noří do vody. Otvor v budce je prostě díra do vody. Aha, takže koupání nádobí, těl i oblečení probíhá tam, kde močení a kadění. Popravdě řečeno se mi tam vážně líbilo (divné, ehm?). Dali jsme si výborné jídlo z warungu na vodě a moc nepřemýšleli, z jaké vody to je uvařeno a nádobí umyto. Nákup sušenek jako dar do vesnice a vzhůru kánoí do Lekog Kidau, k dajakům kmene Kenya, kde jsou jako jedni z mála ještě vidět staří s natáhlýma ušníma boltcema.
    Dorážíme, odchytáváme děti, které nás vedou do jednoho domu. Babička s dědečkem tam sedí na zemi. Jsou oblečení normálně, jen babka má uši asi 20 cm a dědek o něco míň. Neil k nim přidřepne, mluví a dává jim sušenky. Žádná odezva. Nemluví, hledí na sušenky a neberou je. Nemám dobrý pocit. Neil jim sušenky pokládá do klína a do rukou - shodí je na zem. Nakonec se nějak domlouvají a souhlasí, že si je můžu „za pomoc“ vyfotit. Že už skoro nemůžou chodit a nemají zuby (tak proto to opovržení sušenkama, že by to brali jako výsměch?). Neilem navrhovaná pomoc je 100000 rupií (asi 220 Kč). Sice se mi moc nechce, ale souhlasím, abych je neurazil, a když už jsem tady po těch strastech... Chvilku si povídáme a nakonec pookřejí a začínají se usmívat a vtipkovat. Náušnice váží asi jedno kilo, dnes už to mladí nenosí a ještě je jeden další dajacký kmen, který má/měl tuhle tradici. Prostě se tím zkrášlovali.
    My se procházíme po vesnici (na kůlech, jak jinak) a pak jedeme zpět čekat na loď. V 1 odpo opravdu jedna přijíždí, nasedáme do kánoe, přijíždíme k ní, srovnáme rychlost, kluk z větší lodě naši bárku přidržuje u trupu a my přeskakujeme nahoru, nejdřív letěly batohy, to je jasné. Dál už jen pětihodinová cesta do Samarindy, během které spíme, povídáme, nechávám se fotit s posádkou lodi (posádka jsou vykuřující puboši, fotit se chtěli oni, dělají u toho xichty jak je cool, fotit se s bílou kůží), a ještě jedna další žádost přichází. Nerozumím jí bez Neila a tak napodobuju, co vidím, co předvádí těhotná žena – hladím si břicho. Přichází Neil a říká, že ona chce, abych jí pohladil břicho. Že chce, aby její dítě mělo krásný špičatý nos a bílou pokožku, jako mám já. A tak věří, když jim v těhotenství někdo sáhne na břicho, přenese tak na dítě některé svoje vlastnosti. Chudák ženská, neví co žádá. Pokládám jí ruku na břicho, ona ji chytne a udělá několik rychlých kruhů.
    Odcházíme z lodi, bereme angkot a pak autobus zpět do Balikpapanu. Pořádně jsem nespal a jsem otrávený. Chci si svým technologickým zázrakem vyčistit nabranou vodu k pití, ale nefunguje. Ach jo, co ještě, TAK CO JEŠTĚ SE POSERE?! Piju vodu bez ošetření, už na to kašlu. Nemám z cesty dobrý pocit. Vzhledem k vynaloženým penězům a úsilí se mi to nezdá dostatečně adekvátně odměňující zážitek. Vybavuju si jednu větu „Nezáleží, jaké zážitky budete mít, určitě budou silné“ Jsou, ale tím druhým způsobem – negativním. Navíc celou dobu jsem na pochybách z Neila. Zdá se fajn a přitom mu nevěřím. Naučila mě Indie paranoie? Pokaždé, když si řeknu, že to přeháním, že bych ho neměl tak soudit, tak zas udělá něco, čím mě namíchne. Několikrát jsem si mu stěžoval, že už nemám moc peněz a že i tak je to drahé a on mi stejně řekne o zaplacení dalšího lístku, protože jemu už došly. Nebo si k jídlu přiobjedná zbytečnou věc za 5000 rupií. Asi si to vůbec neuvědomuje. Nabídnu mu vodu, řeknu, že je to naše poslední na zbytek dne a on ju celou vyžunkne na ex (asi čtvrt litru). „Tys to vychlastal? Co mám teď jako pít já? Díky moc.“
„Není zač.“
Buď nechápe ironii a je pomalý, anebo si ze mě fakt dělá prdel celou dobu. Jakoby XiXao švejkoval.
Pozval mě k sobě domů, že nemusím nic platit. Poprvé odmítám, napodruhé přijímám. U něj doma je to OK, žena je příjemná. Konečně se po 2 dnech sprchuju (bez ručníku, čekám až uschnu) a jdu spat. Ráno ve 4 na nás volá muezín z minaretu. Asi chce drobák na krabičák. Zkouším znovu čistit vodu, zařízení funguje OK, co jsem předtím dělal špatně, to nevím. Má to jen jeden ovládací prvek – tlačítko na zapínání. Svědčí to o mojem stavu?
    A teď z jiného soudku:
    Koupání bylo tak krásné a přece po nich nemůžu chtít, aby se ze mě postavili na hlavu kdekoliv přijdu. Problém byl, že jsme přišli pozdě. Navíc jsme aspoň viděli jak žijí dnešní dajakové, bez příkra - normálně, jen trošku jinak. I v Tanjung Isuy nebylo špatně, mám odtud suvenýr a fotky pěkného longhousu. Pak krásná projížďka na lodi a Muara Muntai mě taky potěšilo svojí atmo a lidma. Na lodi to přece bylo vzrůšo dobrodrůžo a další vesnička taky originální. V Lekog Kidau jsem konečně viděl Dajaky veterány staré gardy a cesta lodí zpět byla taky už příjemná. Neil je chlapík a jeho žena dělá úřednici na policii. Na co sis pořád stěžoval? Proč jsi byl takový nabručený, nedůvěřivý a vůbec? Teď tě to mrzí,. Že sis to víc neužil a žes někdy Neilovi řekl něco otstřeji, než jsi musel. Snažil se.“
Tohle pozitivní myšlení se ve mně vynořilo až druhý den ráno. Všechno bylo najednou krásné a vlastně ani tak zle nebylo. Čím to? Asi houby s octem – už v ten moment, když jsem býval naštvaný, jsem o tom věděl, že bych být neměl, ale prostě sem si nemohl pomoct. Nedokázal jsem se uvolnit a přenést přes některé věci. Teď bylo všecho krásné, protože jsem byl pěkně vyspinkaný, vysprchovaný a po bitvě je každý generál. A já zrovna tak. Vzrůšo dobrodrůžo vám věci připadají až poté, a vyprávíte o nich s jistou dávkou světovosti, ale v ten moment, když se ono vzrůšo děje, vám to připadá jak osina v zadku, kroutíte hlavou a říkáte si, že to snad nemyslí vážně. Jak by si asi doopravdy připadal onen Indiana Jones při všech svých dobrodružstvích? Jako fakír na hřebíkové matraci?

    A co já? Bylo toho na mě moc z toho, že to nevycházelo a příslovečné padající hovno si vybralo za cíl zrovna moji hlavu? Nebo jsem měl právo? Možná byl prostě problém v tom, že jsme se pohybovali moc rychle kvůli úspoře času a peněz. Teď už vím, že výlet mohl být mnohem lepší, ale i tak to vlastně byla neuvěřitelně zajímavá cesta, jen si to uvědomuju až teď v pohodlí. Ale na vině bylo asi moje přehnané romantické očekávání. Když se řekne kmen tak si představuju něco víc, než co jsem viděl. Z toho a z peněz pramenila moje vnitřní zoufalost, kterou jsem asi mohl zvládnout s větším nadhledem. Většinu věcí jsem si snažil přemítat všelijak uvnitř a nefiltroval je, takže jsem snad nikoho neurazil. Jen jsem se tak chytil do vlastních sítí přemýšlení, co to všechno znamená a proč se to tak děje (což se mi stává i normálně). Prostě zmatený, sám sobě katem.
    Ano, mohl jsem vám vyprávět jen o tom prvním pohledu, jak to bylo všechno špatné. Taky jsem všechno špatné mohl potlačit a vyprávět jen to dobré. Jenže ani jeden z těch dvou příběhů samostatně by nebyl pravdivý. V ten moment, když se to dělo, bylo plno věcí jinak, než jsem chtěl. Bohužel těch nemilých překvapení bylo víc, než těch milých. Ale s čím dál větším odstupem času si uvědomuju, že to bylo super, krásné a plné zvratů. Jen jsem to v ten okamžik nedocenil. Počkejte, za pár dalších dní o tom budu mluvit jako o nejpeprnějším zážitku z celého cestování, což asi i zatím byl, protože nebyl lehký. Snažil jsem se hodit do klidu, ale nešlo to. Tohle doma na gauči nezažijete. Cestoval jsem džunglí všelijak, na vodě a setkával se s lidma, viděl jejich život, který už asi neuvidím. Plno malých příhod uvnitř i vně. A že to není objektivní, ale moc subjektivní? Pak je příběh celý.




Komentáře

Oblíbené příspěvky