Klimakterium v Jakartě

Průvodce LP trvdí, že je těžké mít rád Jakartu, hlavní město Indonézie. Ve srovnání se zbytkem Indonézie je hlučná, přelidněná, špinavá atd. Já jsem tu ale přijel po 5 měsících strávených v Indii. Po výstupu z letiště se na mě nenahrnulo pět tisíc ridičů rikš a taxikářů, ale jen tu a tam mě nějaký oslovil, když jsem procházel kolem, a když jsem řekl, že nemám zájem, odešli a nechali mě být. V Indii pro ně "Ne!" nebyla odpověď. To jakoby neslyšeli a pokračovali dál ve svém blábolu. Na tom letišti mi pár věcí nesedělo. Řekl jsem si, že to je právě tím letištěm a pak se to zhorší. Asi takhle: "Jen počkej, až se dostaneš do centra města, to bude hukot, bordel a špína. Píšou to v LP."
----------------
FOTKY

----------------

Abych to shrnul, v LP věší bulíky na nos. A tak plno cestovatelů cestuje po světě s bulíkama. Tihle bulíci můžou být popisy měst nebo ceny. Je to taková medvědí služba. Sice nám ta kniha neuvěřitelně pomáhá, ale druhá strana mince je, že má moc. Je to bible. Takže co je v LP, tomu se věří a basta. A tak i já jsem uvěřil, že je těžko mít rád Jakartu.

A pak jsem pochodoval s LP v ruce s nalistovanou mapou. A lidi mi chtěli pomáhat najít cestu. Pomohli mi zadarmo s úsměvem na rtech, div mi nepoděkovali.

A pak jsem hledal ubytování. Vpochodoval jsem jak vichřice do hostelů, připraven na eskamotérství nejvyššího kalibru s pohyblivýma cenama, leporelem tancujícího ticha (co podobá se rouchu mnicha, žeano a máte to i s básničkou) a smlouvání 'tak já teda odcházím jinam'. A pak jsem to uviděl – pevné ceny jako herecký výraz Clinta Eastwooda.

"Tak já teda odcházím jinam," povídám po prohlídce.

"Ano, děkujeme. Přijďte zas."

"É, cože?"

"Nashledanou."

"Aha...ale já opravdu jdu... ... ... ... ...........nashle."

Takhle to sice nebylo, ale cítil jsem to tak. Je to tu dražší, ale ne nezbytně. Hned víte za co platíte a kolik. Žádné skryté přirážky a skrytí nájemníci matrací, co nepotřebují vůbec žádnou péči (no fakt!), stačí když jim jen dáte trochu kousnout a napít čerstvé teplé krve (ještěže k tomu nechtějí česnek).

A pak jsem šel večerní ulicí jen tak. A nikdo se o mě nazajímal. Anonymní člověk pochodující okolo/skrz warungy. To jsou zase pro změnu indonézské uliční fastfoody. Každý zaměřený na něco jiného. Připománá mi to ty čínské uliční stravovací tentononcy. Tentonocy v indonézii můžou být rybí, kuřecí, HOVĚZÍ, rýžové a různých stylů kuchyní (obvykle indonézské, žeano, anebo malajské... ne, že by grilovali malajzany). Buď je smaží, dávají do polévek, nebo prostě grilují na minigrilku s miniuhlíkama na minišpejlích. Hned jsem provedl ukrutnou pomstu na všech kravách nejen v Indii. Dal jsem si hovězí grilovaný burgr, ještě na mě stihl zabučet, a zařval jsem jak tygr! Lidi se otáčeli a sledovali kapičky krve kanoucí z mých koutků úst... teda čo to zas tárám, tak to nebylo, ale mohlo. A další večer byl jako chod steak!

A pak jsem se tu opět seznámil s místním člověkem. "Třeba má tenhle opravdu jen rád pokec s cestovatelama." Tak uvidíme. Na druhý den mě provedl přístavem a starým městem.

  Večer jsem si jedl ovocnou polívku a povídal s nějakýma holkama a borcem od vedlejšího stolu. Po chvilce se chlapík zvedl, zaplatil a při odchodu řekl:" Zaplatil jsem i za tebe a navíc jsem ti objednal burbur (kaše s masem, zeleninou a suchary). Měj se pěkně."

"Ale to snad ne. Proč? Musím ti dát peníze..."

"Ne to je dobré, já jsem rád. Jsi křesťan?"

"Ano. Pokřtili mě."

"Vidíš tenhle kostel," ukazuje na budovu s obrovským, červeným, neonovým křížem a pokračuje: "Jsem tam pastorem. Přijď v neděli na bohoslužbu."

"Díky, určitě přijdu."

Tuhle bohoslužební příhodu popisuju tady. Odpusťte mi tam tu malou úvahu na konci. Však jí nemusíte číst.

Řešil jsem tu taky víza, musel jsem si tu nechat poslat zvací dopis, ale kam? Pak jsem si vzpomněl na cestovatelku z Jakarty, co jsem potkal v Indii v jaisalmérské poušti, a kontaktoval ji. Během pár dní jsem si od ní dopis vyzvednul.

Podobných a jiných mini příběhů mám tady čím dál víc. Tak nevím, možná je to opravdu jen kulturní šok ve fázi euforie, ale tak to prostě je. Jsem euforicky šokován. Jsou to neskutečně milí lidi. Alespoň tady v Jakartě. Jeslli je i zbytek Jávy a Indonézie podobný, tak se to tu rychle stane mojí zemí zaslíbenou.

A zdejší jídlo? Taky zkouším. Sundeánská kuchyně (jestli to chápu a píšu dobře, Sundea je je oblast západní Jávy) se skládá z mořských potvor a jiných mas, hodně zeleniny a jako příloha je rýže úhledně zabalená v palmovém listu či co. Jedl jsem tak rybu, smažené, asi mořské hady, malinkou oliheň a krevety a ještě něco, co neumím ani pojmenovat – smažená kořeněná hmota podobná tofu nebo paneeru, ale není to tofu ani paneer (ale protože mi nic z těchhle stejně nechutná, tak už to jest nebudu). Celkově to je konečně něco jiného a rozmanitějšího od těch indických poťapaných máček a placek.

Fruit soup (ovocná polévka) – mňamka. Jak jsem to pitval, tak je to asi hodně zředěný mléčný shake (avokádový, jahodový, banánový... jaký chcete), dají do toho všelijaké ovoce dle chuti (mladý kokos, avokádo, jackfruit...), někdy i kostky ovocného želé, a nakonec hodně ledu nebo ledové tříště. Jí se lžičkou a nic lepšího na zahnání zdejšího lepkavého a dusného horka jsem nenašel.

A na který ostrov odtud? Mám jich projet víc a každý profrčet během pár dní? Zase volím cestu, že je lepší být pořádně na málo místech, než málo na hodně. Sulawesi, Sumatra, Papua, Komodo? Škoda, někdy jindy. To jsou náročnější destinace na čas a hlavně Papua je náročná na všechno (povolení, hodně malárie a denge, konflikty – minulý týden tam prý zastřelili nějakého Němce; ne taková turistická infrastruktura – což je taky dobře říkám si, a kdybych tam jel, vytvářel bych poptávku, nabídka by pak postupně zabila přirozený průběh života a kmeny papuánců by se přesunuli jen do parků pro turisty. Nj, je to těžká volba – vidět odlehlé a neznámé? Přispějete tak k jejich zániku. Jenže asi zaniknou i tak, a když tam nepojedete co nejdřív, tak pak už bude pozdě... To je šlamastycká prekéryja, milý Hanzelko a Zikmunde). Bali už turističtější být nemůže, tak klidně počká, až tam budu mít svatební cestu (tzn. za dlouho), takže kam? Volba padla na Kalimantan – Dajakové, džungle, orangutani a já říkám HOWGH!