Kontraband

A jak jsem se dostával pryč z Butterfly valley? Lehce. Loďkou zpět do Deniz, dolmušem do Fethyie, busem do Istanbulu a odtamtud už to bylo zdlouhavé. Jedenáct hodin jsme stáli na turecko-bulharských hranicích, protože autobus naší společnosti Murat byl nacpaný kontrabandem – parfémy.


Před třemi týdny jel se stejnou společností Robert (je totiž jediná, co jede až do Rumunska), a při té příležitosti taky strávil na hranici čtyři hodiny, tehdy totiž pašovala společnost cigára a chlast.

Netušil jsem, jak jsou na tom Rumuni zle. Buď jsou chudí, nebo je u nich tak draho, ale to co předváděli bylo zoufalé. Pominu, že kouřili přímo v autobusu a nikdo jim nic neřekl. To je u nich asi standart a národní sport jako v Indonézii. 'Cápci' image kuřáka dotáhli asi k úplné dokonalosti – vyhrnuté rukávy u košil, kalhoty nebo tepláky a lakýrky, ale to žváro, to jim visí v koutku úst proklatě nízko. U některých jim možná už ani nevisí, ale levituje kousek od huby. Takový ti typové, kteří jsou strašně zaneprázdnění 'potloukáním se okolo' celý život. Krom ukrytých parfémů měli u sebe rumunští turisté i plno oblečení. Stewardka mě poprosila, abych jí vzal pár parfémů k sobě, protože jich má moc a nechce platit clo. Chlapík si na záchodcích cpal speciální bederní pás krabičkama cigaret atd. Nevěděl jsem, jestli brečet nebo se smát. Slovo 'zoufalci' to vystihuje. Přiblížením k hranicím nastal šramot a přebalování... No stejně jim to neprošlo, kontraband zabaven, na hranici jsme strávili od šesti večer do pěti ráno. Nikdo se neomluvil, když jsem chtěl zpátky peníze, tak zamítnuto.

Jeli jsme dál, za pět hodin jsme byli na hranicích bulharsko-rumunských a tam jim bulhaři znárodnili to, co měli u sebe ze zbytků. No neznárodnili, ale turisti se pěkně skládali na pokutu. Mě se naštěstí ani nezeptali, jestli se nechci podílet. Za další tři hodiny jsme jeli dál. Před Bukureští jsem se stewardky a řidičů ptal, jestli mě autobus nemůže vyhodit přímo u nádraží, abych stihl vlak.

„Můžeš si vzít na nádraží taxi. Z autobusáku jsou to asi 3 dolary.“

„A kdybych řekl: 'Prosím, prosím, pěkně prosím?'“ pokus o vtip a rozpustilost.

„Ono to nezáleží na mě.“ povídá stewardka.

Hm, chytrému napověz a hloupého kopni. „Tak můžete se zeptat řidičů.“ začínal jsem tušit 'vyprdnutí se na mě'.

„Za chvilku.“

Za chvilku ale nic. Jdu na to sám, beru si na pomoc tlumočníka, jednoho mladého anglicky mluvícího rumuna. Vysvětluju, teď už úplně na rovinu, na ostro, a tak vůbec (což se mi hnusí,ale když jsou takoví...), že jako taxíkem jet nechci, že je drahý, že pro ně to bude otázka pěti minut, že kvůli nim a jejich pašování to možná nestihnu a hlavně a především zdůrazňuju, že se ani jednou neomluvili, že já jsem byl tak hodný a neřval po nich, a že když jsem jim měl na sebe přes hranice vzít pár parfému, tak jsem jim byl dobrý, ale oni mi teď odmítají oplatit službu. Marná sláva. Prostě si mám vzít taxi (teď už za 5 dolarů), a že pro mě nic udělat nemůžou. Já byl projednou zas v nesprávném autobuse.

Z Bukureště jsem vystřelil jak namydlený blesk. "Nebudu tu ani hodinu navíc." Taxíka jsem si opravdu vzal, dojel na nádr a vlak odjížděl za necelou hodinu do Budapeště. Bye bye Rumunsko doufám na hodně dlouhou dobu.

PS: A jestli někdy budete chtít jet z Istanbulu busem, protože je to levnější, tak to nedělejte a určitě ne se společností MURAT - levnější finančně (co nevybere od turistů na lístku, vybere na pašování), bohatější na prožitky a čas strávený čekáním. Raději leťte, nebo vemte trajekt do Řecka. A pokud do toho přece jen půjdete, vezměte si dostatek pití, jídla a nějaké hulení a zhulte to všechno před hranicema.