Letmo se dotknout Petersburgu
Protože v dnešním vyprávění toho o něm samotném moc nepovykládám, a protože jsem se ho opravdu jen dotkl. To bych tu musel žít déle. Víceméně to bude o věcech okolo.
Po dvou měsících se s Ruskem loučím. O měsíc dřív, než jsem chtěl, ale peněženka je neúprosná. Kus přírody už jsem tu viděl a tak jsem se z Altajského kraje nevydal k Baikalu, ale na doporučení známých jsem zamířil do centra kultury – St. Petersburgu. Moskva je jen centrem politickým, podobně jako Krakow vs. Warszava v Polsku.
Po příjezdu a ubytování jsem tu pár dní čekal na kamaráda z Altaje – Pašu, který mě na výlet do Petera přesvědčil. Jenže Paša je student filologie, věčně bez peněz a bez práce, ale za to miluje umění a kulturu. Dal mi seznam ruských i jiných autorů, které stojí za to přečíst. Zajímal se o moji zemi (tady jsem si uvědomil, že toho vím dost málo) a učil mě cyrilici.
Já jel vlakem, on stopem s jednou kamarádkou. První noc po příjezdu spí u známých, další noc na střeše mého hostelu (původně chtěl jít spát na nádraží), a poslední dvě noci u jiné známé. CouchSurfing pro něj tentokrát selhal na celé čáře.
V Petersburgu je nespočet muzeí, galerií, divadel, kostelů a chrámů. Opravdu velký rozdíl oproti Moskvě, ta mi připadala víc uspěchaná a socialistická. Peter víc evropský a kulturní. Můj první hostel se nacházel ve stejném domě, jako divadlo.
Byli jsme v několika muzeích, na výstavě fotografií, v katedrále, v basilice, a kdyby Paša neodjel, určitě by přišlo i na divadlo apod. A v Hermitáži. Obrovské muzeum o třech patrech, co se sice dá projít za jeden den, ale opravdu jen projít. Kdybyste se chtěli zabývat vším, můžete tam chodit i dnů deset. Je tam snad všechno umění od úsvitu lidí na Sibiři a Kavkaze, přes starověk, středověk až po dnešní dobu. Určitě stojí za navštívení.
Procházeli jsme ulicemi, nejednou se Pavel zastavil a popisoval mi, co vlastně vidím, nebo mluvil o člověku na plakátu, že je to ten a ten muzikant. Snažil se mi ze všech sil ukázat, že Rusko není ta komunistická země, jak o ní ještě pořád smýšlí svět, ale země s bohatou kulturou a odkazem. Jen mají pitomou vládu, nebo spíš vládce, proti kterému už se ale zvedá silná vlna nevole a mladá generace se s tím snaží něco dělat, protože střední a stará generace jen zavírá oči. O tom mi toho hodně napovídal, i o tom, jak celý ten humbuk okolo Pussy Riot se po bližším studování víc a víc zdá jako vrtění psem ruské vlády.
Jsem celou dobu pěkně trpělivý, nic Pavlovi neříkám o tom, co si myslím o jeho způsobu žití tady (noc co noc spát jinde, spoléhat se na dobrodiní kamarádů kamarádů a známých známých, které ani předtím nikdy neviděl, aby ho u něj nechali přespat...), jen se ho snažím povzbudit. V duchu si ale kroutím hlavou "Jak to takhle může dělat?" Vím, že jsou takoví lidi, co za pár drobáků cestujou, ale rozum mi zůstává stát. Tohle není můj způsob a vpravdě mi připadá stresoidní a vůbec na houby. Já vím, je to to pravé vzrůšo pro srdcaře a kokodák-kvák-kvák. Spát na nádrech, nemýt se pořádně celé dny, jíst chleba namazaný ranní rosou z kolejí... Já, když jdu spát, tak chci vědět kde. Nespím na drahých místech, nejím draze, ale pod určitou hranici nejdu (cestování na černo ve vlaku zamknutý na hajzlíku, třeba...). Nechci spát na zemi v zapadlé uličce nebo na střeše baráku... No, abych se vymáčkl – i Paša to po pár dnech vzdal, i když na tohle je zvyklý. Jednoho rána přišel do hostelu za mnou a rozhodl se jet domů, vydělat peníze a vrátit se na stálo sem.
Odjel. Na stop už neměl dost sil, půjčil jsem mu na vlak. Nevím, dost to na mě zapůsobilo. Co se v něm muselo zlomit nebo odehrát, aby se tak najednou sebral a jel domů? Byl v Peteru, tam kde být chtěl a chce i v budoucnu. Jen ty naše trable od prvního dne tady ho asi obrátily na jiný přístup a domů. Tak ať mu to vyjde.
Já si po jeho odjezdu ještě prohlédl pár míst a pak zasedl k internetu s pálením v hlavě: "Tak kam se vydáš teď, brachu?"
Strávil jsem tu v Rusku dlouhý čas a zase mám ten pocit, který jsem měl na konci Indie a Indonézie - jako když dočtu knížku nebo se podívám na dobrý film – nějakou dobu ve mě dojmy zůstávají, přemýšlím a přehrávám si, co všechno se událo od prvního dne, kdy jsem dorazil na letiště v Moskvě. Uzavřela se další kapitola. Mohlo to být naplánovanější, mohl jsem navštívit víc míst během té doby, mohl jsem udělat to a ono. I tak to bylo pěkné; místa a města totiž nejsou tak důležitá, jako spíš to, jací lidi jsou okolo mě, co jim dávám a co si od nich beru. Tady jsem jich dobrých potkal plno a vzpomínka na ně je to, co si z Ruska vezu především.
Komentáře
Okomentovat