Mustang trek

Jenom o tom slyšíte a máte chuť jet. Já se o tom poprvé doslechl před lety na Go kameře od Pavla Béma na přednášce, a od té doby jsem prostě chtěl. A vyplnilo se to.

-----------

FOTKY

-----------

Království Mustang se pro turisty otevřelo teprve někdy v roce 1992, ale od té doby se stalo pro trekery něčím speciálním. Není to z treků v Nepálu z nejnáročnějších, ale i tak se na něm pěkně zadýcháte. Mustang je geograficky součástí tibetské náhorní plošiny, kdysi byl součástí Tibetu, dodnes je tibetskou kulturou silně ovlivněn a lidi, se kterými jsem cestou mluvil, a kteří měli možnost srovnání, potvrdili, že Mustang je tibetštější než Tibet sám. Krajina je to suchá, stezky a cesty vedou přes kamenité pláně a vrcholky, ráno je chlad, na slunci to pálí a po odpoledni se zvedá vítr, který vám nafouká všudypřítomný prach nejlépe do očí a do krku. Sluneční brýle a šátek přes pusu se hodí!

Povolení do Mustangu zařizuje průvodce nebo agentura. Průvodce mít musíte a povolení taky. To se vztahuje minimálně na dva turisty. Takže musíte jít minimálně ve dvou, nebo můžete jít klidně sami, ale musíte zaplatit za dva (průvodce povolení nepotřebuje).

Agentura mě dala do kupy se dvěma postaršímy pány. Angličanovi bylo 68 let a mladšímu němci bylo 64. Jak se ukázalo, oba dva to hravě zvládali. Až já budu v jejich věku, chci mít taky takovou kondici.

První den se přesouváme jeepem asi osm hodin z Kathmandu do Beni, druhý autobusem do Jomsomu. Zažívám první chvilky opravdu offroad cesty, kdy kola se nebezpečně přibližují ke srázu. A když se v protisměru objevují jiné autobusy a auta, při následných myškách mi naskakuje ne husí kůže, ale úsměv na rtech. Nějak mi pomáhá, když se prostě směju a očima oddaluju kola od okraje.

Z Jomsomu ráno třetího dne vyrážíme konečně po svých. Dopravy už bylo dost. Ale i tady je smrt. Před pár týdny tu spadlo letadlo. Letiště je to nebezpečné, ale přesto nemá na to v Lukle, které je nejvíc na prd na celém světě. Taky tu před několika dny zemřela jedna turistka v nemocnici – při výstup na Dhaulagiri (přes 8000 mnm) dostala horskou nemoc a už jí nepomohli. A do třetice tu zamřela holka z Izraele. Přes řeku tu vede jeden dřevěný most, který má ale zábradlí nízko v úrovni kolen. Přes něj pochodovala ona a naproti ní stádo mul. Než jí stačili varovat, aby počkala na druhé straně, jedna z mul do ní strčila a holka přepadla. Na místě mrtvá. Z toho je mi smutno. Kdyby dělala něco vyloženě úmyslně nebezpečného, ale ona chtěla jen přejít most. Nenapadlo jí, že něco takového se jí může stát osudným. Blbá smrt a krásný výlet se obrátil v můru.

Podél řeky Kali Gandaki dorážíme do Kagbeni (2810 mnm), cestou vidíme zasněžené Dhaulagiri a Nilgiri (přes 6000 mnm). Tady registrujeme svoje povolení a začíná Mustang trek. Pokoj jsem tentokrát sdílel s mladším z kolegů. Tenhle člověk byl doslova všude na světě. Doma je prý vždycky jen čtrnáct dní a dalších čtrnáct cestuje. Je to člověk, který neposedí ani 3 minuty v klidu, nekecám. Všechno co dělal bylo v tempu, pěkně promyšlené, žádné prostoje. Chodil po pokoji, pohvizdoval, osprchoval se, převlékl, něco dělal, sedl si na postel, dvě minuty poslouchal audioknížku, zvedl se, sbalil foťák a vyrazil. Za hodinu se vrátil, povyprávěl, na které kopce v okolí vylezl, jaký je to FANTASTICKÝ výhled, převlékl se, přebalil batoh asi jen tak... já celou tu dobu, co on kmital jak mravenec, ležel a ani se nehnul. I tu hodinu co byl pryč, jsem si jen vyzul boty. Jednou ráno jsem v místní gompě pozoroval ceremonii, trvala hodinu. Já na ní byl od začátku do konce. On přišel v polovině, sedl si, všechno natočil a za deset minut vypadl ven na nějaký kopec. V každé vesnici lítal po kopcích, v každé přestávce lovil fantastické výhledy s kamerou v ruce. Chtít toho stihnout co nejvíc. Jednou jsem se ho ptal, jestli by zvládl vydržet sedět třeba půl hodiny a jenom dýchat. Přiznal, že ne, že tohle mají v rodině.

Trošičku mě znervózňoval s tímhle vířením okolo (možná taky proto, že vedle něj jsme vypadali jak dvě zdechliny) a ty jeho neustálé otázky. Za jak dlouho kde budeme, jestli tam je telefonní signál, jestli tam je teplá sprcha, jestli tam mají samostatné pokoje, jaká je tam nadmořská výška a vzduch, jestli tam ptáci létají břichem vzhůru. Nebyli jsme ani v polovině cesty a už myslel na to, co a jak bude v cíli. Přítomnost nebyla pro něj.

Aby ale nedošlo k mýlce. Není to špatný člověk, je dobrák a neocenitelný zdroj cestovních informací. Jen jeho způsob života se mi zdál až moc neklidný a netrpělivý (ale ne zbrklý).

Ráno čtvrtého dne od šesti hodin navštěvuju místní klášter na ranní puju. Malí mníšci odříkávají text, rukama dělají mudry (symboly), občas si utřou nudli a zahrajou na nástroje (ta hudba mi trhá uši). Po snídani jdeme do Chuksangu (2980 mnm). Potkal jsem tu skupinu čechů, kteří se vraceli z Lo Mantangu. Mluvili o něm a jeho lidech s despektem. Připadalo jim to jako středověk, všude prach a špína. Po pár minutách jsem se s nimi rozloučil. Hlavně ale lemtali pivo a kouřili jak prokoplí. Jiný nepálský průvodce mi pak řekl, že často vodí čechy, a několikrát se mu stalo, že vypili všechno pivo v ubytovně a on pak šel shánět další někam ven. To je něco, na co hrdý nejsem. Další, kanaďan, mi vyprávěl, jak před lety potkal na nějakém treku čecha, který si pronajal dva koně a průvodce. Na jednom koni jel on, druhý mu vezl brutální zásobu piv a průvodce šel pěšky. On celou dobu ucucával v sedle z hrdla flašky. "To bylo stylové," říkal kanaďan, "to se mi líbilo." Stereotyp, ze kterého se neumíme vymanit? Pivo, pivo, pivo, pokaždé, pořád a všude?

Z Chuksangu do Samaru ve výšce 3660 mnm přes schody a terasy nad údolím. Výhledy jsou pěkné a je to věčné téma k pózování. Cestou míjíme několik koní a tiskneme se, podle instrukcí, ke stěně skal a ne k okraji srázu. Koně víří jemný prach, který nás na chvíli dusí a oslepuje.

V Samaru po ubytování ještě vybíhám na okolní kopce rozjímat a fotit. Krajina je tu do červena a ze skály podemnou je dobrý výhled na rýžové terasy. V tuto roční dobu bohužel suché, škoda.

Ze Samaru další den jdeme přes jeskyni Chungsi a vesnici Syangmochen do Ghelingu (3570 m). Chungsi je místo, kde dlouhou dobu strávil v meditacích Guru Rinpoche (Padmasambhava – přinesl buddhismus z Indie do Tibetu). Místo to má být se silnou energií. Já bohužel cítím jen velkou únavu a je mi šoufl. Po ranním rychlém výstupu, pak zase sestupu dolů a na to zase výstupu po schodech k jeskyni mám asi lehkou horskou nemoc. Měl bych ale být už aklimatozovaný, tak nevím. Funěl jsem jak lokomotiva a měl opileckou chůzi. Možná bych měl jen víc pít a míň závodit. Z jeskyní jsme šli do nedaleké vesnice na oběd. Nejdřív výstup nahoru a pak pochod přes údolí, kde pražilo celou dobu slunce. Připadal jsem si jak na pánvi. Bylo horko a v oblečení zapařeno, ale po vyslečení mikiny zas zima. Tak jsem to střídal, a to jsem asi neměl dělat. Po obědě jsme odpoledne dorazili do Ghelingu. Na večer mi natekl krk a chytla rýma, ale nic vážného, fungoval jsem dál. Do jídelníčku jsem zařadil denně ráno a večer česnek jako přírodní antibiotikum. Tady ho mají pěkně silný. O moc silnější než český, rozbrečel mě pokaždé. Můj dech byl dechberoucí a vysloužil jsem si přezdívku Česnekový muž, ale nelituju, pomohl mi.

Z Ghelingu ráno vystupujeme na Nyi-La přechod ve výšce 4010 m. To nám zabralo asi dvě hodiny. Nejvýše položené místo na cestě do Lo Mantangu – hlavního města Mustangu.

Lo Mantang, 3800 m, založen roku 1380 prvním králem Mustangu. Město je obehnáno hradbou a v překladu znamená "místo modliteb". Jeho současný král je nemocný a nepřijímá audience. To se hodí - musel bych si na něj udělat čas a stejně nevím, co bych mu asi tak řekl.

V odpočinkový den jen navštěvujeme nedalekou vesnici a po obědě místní gompy (kláštery) – Jhamba, Thupchen a Chode a taky malé muzeum, kde mají údajně úlomek čelisti milion let starého mamuta. Čelist jsem viděl, ale jestli byla mamutí, to nemůžu potvrdit. Ze školy jsem už dlouho a z poznávání kostí a skamenělin jsem měl vždycky pětku.

Důkladně vyslýchám zdejší budhistické adepty. Jak dlouho už žijí v klášteře, jak je to s pohřbíváním, jaký je vlastně rozdíl mezi Mahayanovým a Hinayanovým budhismem atp.

Den desátý. Máme vyrazit do nedalekých jeskyní Garphu, podívat se, jak tu žili před několika sty lety. To mě ale moc nezajímá, zůstávám v Lo Mantangu a nasávám středověkou atmo. Procházím ulicemi, nechávám se zatáhnout do několika obchůdků se suvenýry, abych nic nekoupil. Nechávám se přepadnout žebravýma děckama, kterým když nic nedám, tak mi začnou strkat ruce do kapes, na to s nima zatřesu... krásný den. Znovu jdu za mnichem, kterého jsem včera tak vyslýchal, a ptám se ho na nějakou puju (ceremonii). Zavádí mě do jednoho domku, kde se dnes zrovna jedna provádí. Je to ceremonie na uspokojení šestirukého boha Mahakala. Pozvaní mniši sedí v místnosti domu zařízeného jako malý chrám nebo svatyně. Čekají až se usadím, paní domu přinese hrnek a nalije mi tibetského čase. Čaje máslového. Fujtajbl, ale ne tak hrozný... nasoukal jsem do sebe jen hrnek a půl, pak už jsem s díky odmítal, protože ona chodila pravidelně co pár minut, a každému dolévala. Mniši odříkávali, hráli, dělali pauzy, kdy se mě ptali odkud, kam a tak. Byl jsem tam asi hodinu, ale tahle puja je celodenní, takže po mém odchodu pokračovali dál. Venku se s mým průvodcem mnichem loučíme a nabízí mi, ať přijdu zítra ráno za ním do kláštera, že udělá nějakou menší i pro mě.

Ráno se mi ale nechce z vyhřáté postele tak brzo. Doufám, že udělá puju i pro mě za mě, beze mě, aby se mi nic zlého nestalo. Vyrážíme na cestu zpět. Přecházíme přechod, kde nám výškoměr měří přes 4300 m. Na oběd zastavujeme u Ghar Gompy, která je údajně nejstarší budhistická gompa na světě – starší než ty v Tibetu – protože souboj s démony, kteří svou přítomností bránili tam gompy postavit, a tak nejprve museli postavit gompu v Mustangu, která oslabila jejich moc. Den zakončujeme v Ghele po sedmi hodinách treku.

Den dvanáctý. Devět hodin treku z Ghele přes Samar do Chuksangu, kde dorážíme při západu slunce.

Den třináctý. To už asi není klasická součást Mustang treku. Z Chuksangu vyrážíme na Muktinath ve výšce 3800 m. Potíž je v tom, že tam musíme přes přechod ve výšce asi 4077 m. tzn. vystoupat přes 1000 m výškových. Teď už ale máme trénink a tak tam vyběhneme za 3.5 hodiny. Fučí to tam dost, ale výhled je nádherný. Děláme rychlé fotky a jdeme dolů do Muktinatu. To je místo důležité pro budhistické i hinduistické poutníky (a opravdu, hned při vchodu nás dostatečně nahlas zdraví žebraví sadhuové "Namasté, welcome to Muktinath."). Rituální koupele, gompa s plamenem z plynu vyvěrajícího přímo ze zěmě... za hodinku jsme venku nasáklí vůní kadidla. Odtud se vydáváme na cestu dolů do Kagbeni, kde dorážíme po dvou hodinách pěšky. Původní plán byl vzít si autobus, ale zrovna jediný autobus byl už plný lidí. Za jeep chtěli 5000 rupií. Kdo chce víc, nemá nic.

Z Kagbeni už jen třídenní cesta džípy a autobusy do Kathmandu (denní zastávka v Pokhaře). Hyperaktivní němec s náma ale nejel. Rozloučil se s náma už v Pokhaře a odtamtud se vydal na Annapurna Base Camp trek. Před Vánoci se někam ještě podívá a hned po novém roce taky. Asi mu trošku závidím.

Byl to nádherný čas. Pěkné výhledy na hory (jejichž valnou část jmen jsem samozřejmě ihned zapomněl, ale to není důležité), pěkní lidi a kultura. Byl to trochu středověk, jak tvrdili ti češi na začátku, ale pro mě to byl středověk v dobrém slova smyslu. Proto jsem tu, a to jsem dostal.

Abych nám ale s tím pivním stereotypem nekřivdil, v Lo Mantangu se ubytovali rusové, samosebou vytasili svoje vodky a pelmeně a jeli až hluboko do noci.

A zdravotní bilance u mě jak jinak, než taky na výbornou. Rýma a bolest v krku. Léčil jsem česnekem, Olynthem, Strepsils a kloktáním hypermanganu. Kolena i kotníky vydržely, ale pro změnu začalo bolet něco úplně nového – kyčel. To se ale po dvou dnech vytratilo. Taky jsem v jeden den trpěl asi lehčí formou horské nemoci a tohle všechno korunoval ještě vlk (ne to zvířátko). Moje tělo se prostě cítí líp dole, než v horách. Přesto všechno to bylo super. Opravdová krása krajiny, lidí a kultury a můj první delší himalájský trek se povedl na výbornou. Konečně!

Mustang doporučuju co nejdřív. Rok od roku se mění a modernizuje. Staví se silnice, která propojí Čínu a Nepál přes Tibet a Mustang. My tam byli doslova za pět minut dvanáct, možná už ve dvanáct.