Návraty

Od dob Petěrsburgu se něco změnilo. Cítím, jak tenhle evropský odskok z Asie ztrácí dech. Natahuje se to jak kšandy a já se nemůžu dočkat Nepálu. Zjišťuju, jak mě Kiev, Oděsa ani Varna moc nenadchly a bral jsem je jen jako nutné zlo na cestě do Istanbulu, kam jsem se rozhodl vydat. O Turecku se říká, že je to vstupní brána do orientu, a tak jsem zase v místě, podle kterého se jmenuje tohle moje povídání o cestování.

----------
FOTKY
----------

Možná jsem prostě jen rozmazlený a chci pořád jen to, co zrovna nemám a nedokážu si užít přítomnost – z Asie jsem si chtěl na chvíli odskočit a odpočinout do míst mě trošku bližších, abych se teď zas chtěl vrátit zpět. Jak rád jsem opouštěl Indii po 5 měsících a řekl jsem si, že na dlouho už ne, a teď, asi po 4 měsících mimo Indii (dva mimo Indonézii), bych se tam zase vrátil. Pochyby o správnosti rozhodnutí vůbec Asii opouštět. Je to normální? Co dělám? Opravdu a upřímně by mě na tohle zajímal názor nějakého jiného dlouhodobého cestovatele. I oni to tak někdy mají, nebo je to jen ta moje věčně pochybovačná povaha? Možná sem si jen ten odskok mohl naplánovat víc (hlavně to, co bylo po Altaji). Nebyl by tak záplatovaný a nouzový jak staré tepláky. Hlavně kyjevské chmury se možná vůbec nemusely dít (tady).
Kyjev, Oděsa, Varna – držel jsem se jen měst, žádné výlety po okolí do přírody. Po menším úrazu na Altaji léčím a šetřím nohu tak, abych v Nepálu za měsíc a něco mohl trekovat. Místa to jsou pěkná, jen mě prostě nebavila, jako bych tam ztrácel čas věčnýma prohlídkama kostelů apod. (no, ta Pecherská Lavra v Kyjevě přece jen stála za to). Možná je to i tou unylostí nám podobného světa - ulice jsou čisté, doprava funguje, chybí mi outdoorové akce a vzrušení z Asie. Připadám si od návratu z Altaje jen jako obyčejný turista. Čímž jsem celou dobu, jen ta turistika orientální je exotičtější než rusko-ukrajinsko-bulharská po městech.
Dorazil jsem do Istanbulu dnes ráno. Noční pasová martýria (ať už z Ukrajiny do Bulharska nebo z Bulharska do Turecka) ani moc nepopisuju. Jen stručně – z ukrajinské Oděsy do Bulharské Varny překračujete Moldovsko a Rumunsko. Hranice tří států jsou hned u sebe – v Moldovsku jsme strávili asi 10 minut. Takže nejdřív kontrola pasů na výstupu z Ukrajiny, pak na vstupu (jestli to byl zároveň i výstup jsem nepostřehl) do Moldovska. Při vstupu do Rumunska jsme šli ven z autobusu, aby nám prohledali batohy, což si pak rozmysleli a poslali nás zpět. Následovaly asi dvě hodiny cesty Rumunskem a dostali jsme se na hranici Bulharskou. Takže výstup z Rumuska a hned vstup do Bulharska.  A byli jsme ve Varně.
Tady jsem ani zůstávat nechtěl, za hodinu a půl jel autobus do Istanbulu, ale byl jsem přemluven německým spolucestujícím, ať tak nespěchám, ať si to tady trošku užiju a odpočinu si. Souhlasil jsem a rozhodl se jet až druhý den večer.
Jenže už v ten samý den příjezdu mě Varna nebavila. Kostel a pláž. Opravdu zajímavé věci k vidění jsou prý docela daleko za městem. Já si hned říkal, že je to zvláštní, když nám na náš sightseeing dotaz na recepci v hostelu kluk odpověděl, že máme jít do jedné bulharské restaurace. Když ti jako první věc doporučí restauraci, tak je to divné.
Druhý den jsem se připravoval na Istanbul a pak šel na pláž. Nedokázal jsem se zbavit pocitu promarněného času, který mám už několik dní.
Výstup z Bulharska, vstup do Turecka – kontrola pasů a zavazadel přes skener jak na letišti.
Příjezd do Turecka. Nálada se zlepšuje, cítím vzrušení.
Istanbul je sice drahý, ale líbí se mi. Dělám to co v Asii – nerezervuju si poprvé od Petersburgu místo na spaní předem. Prostě jedu na místo s koncentrací ubytovacích zařízení a hledám tak dlouho, dokud nenajdu. Jdu na Grand Bazaar (zaměřený na skoro všechno) a Egyptian Bazaar (zaměřený na koření a jídlo). Navštěvuju Modrou mešitu a Novou mešitu. Jím Falafel a Hummus, na ulici si dávám čaj. Hagia Sofiu nechávám na jindy. Konečně zase exotično! Baví mě ruch, kolorit, pokřikování prodejců. Stačí se dívat okolo a nenudím se. Opět v místech, kde se život lidí odehrává víc na ulici, než doma za zavřenými dveřmi. Kde i teď mi do pokoje doléhá hudba z ulice. Už se těším, jak si dám vodní dýmku. Snad zítra – zítra přijede Robert. Konečně první kamarád 'z dřívějška' za celou mou dosavadní osmiměsíční cestu, co uvidím!
Na Turecko (možná nejen na něj) mám asi měsíc. Uvidím co přinese. Nechci psát žádný plán, tak jako jsem to už dělal víckrát, a pak jsem ho stejně změnil. Slíbil jsem ale, že zhruba za onen měsíc budu doma a jako svědek se zúčastním svatby. Svatby mojí sestry, u které chci být.


PS: Posterous systém má nějaké krpy od doby, co je koupil Twitter. Články se někdy neaktualizují nebo neodesílají. Chcete-li pokračovat ve čtení, sledujte čas od času, jestli něco nepřibylo.