Orient? Okcident?

Tak jako k nám smysl života nepřichází lehce, tak ani cestování se neobejde bez přemýšlení o onom ultimátním důvodu "Proč?" Už v Indii začal proces, o kterém jsem ani netušil, kam mě zavede. Sightseeing už mě tehdy moc nebavil a nemám maratónské ambice oběhnout celou Asii a svět. Tak co? Víc, než do víru dění okolí, ponořit se do dění mimo něj. Nebylo to rozhodnutí jen tak, ale okolnosti se nabídly. Snad se podstoupené ambasádní a finanční mučení vyplatí. V orientu nejsem, vím to naprosto skoro přesně. O tom okcidentu jsem si to vyhledával dost dlouho a je to složitější, než jsem si myslel. Tak teda kde? Z Asie jsem si to namířil do Ruska. A co tu budu dělat, Slované?


            "Proč? Je to neefektivní! A pak zase zpátky?!" říkají někteří. Čert je vem.
            "Na to já však nehledím, cestuju jak náladím," chtělo by se říct. Kdybych řekl, moje opravdové důvody by pro nikoho nic nemusely znamenat.

            Přílet do Moskvy a cesta do jejího centra provázelo mírné šokové rozčarování z toho, co jsem půl roku neviděl – vykuřující ženské s lahváčem v ruce. Někteří tak dodržují pitný režim v denním horku (v létě je i v Rusku horko) – tlačí kočárek a ucucávají pivo. Taky první vyloženě alkáče postávající na nádraží.
            Kamarád kamaráda mě přišel vyzvednout a jelo se spát. Zůstával jsem u novodobých hipíků, druhu vegetariánských a syrově veganských, čeledi "po-probuzení-v-jednu-odpoledne-dáme-jógu-zadžemujeme-a-pak-uvidíme.”
            Zase mě síly větší, než moje vlastní, dohnaly k branám Kremlu, Rudému (nebo Červenému?) náměstí a té proflkáklé katedrále jak z omalovánek. Naštěstí je to všechno pěkně na jedné hromadě. Jsou tu ale i zajímavější místa k vidění.
            Na radu kamarádů jsem se vydal do Roerichova muzea. Nicholas Roerich - známý ruský malíř se zaměřením na ezoteriku a spiritualitu. Zajímavé bylo, jak mě do muzea uvítali – pěkně anglicky mi vysvětlili, že tohle je Roerichovo muzeum a ne Putinovo (on má fakt muzeum; novodobý car a oligarcha). Ujistili se, že jsem tam, kde skutečně chci být. Z toho jsem si odvodil dvě věci – že turisté omylem bloudí sem, a z jejich úsměvu, co si asi o Putinovi myslí. Taky jsem tu koupil pár jeho obrázků a snažil se je pak několik dní poslat domů. O tom tady.
            A jak se žilo u takových lidí? Pohodově. Nic se nemuselo, nikam se nespěchalo a když nebyly peníze, tak se šlo jamovat někam do ulic. Sice se tak nezbohatne, ale hlady neumřete a možná si vás všimne někdo od fochu. Ale i takový způsob života měl, alespoň pro mě, pocit promarněnáho času. Kolik by toho bývali stihli, kdyby vstávali normálně a něco dělali normálně bez shanti shanti (pohoda, pomalu, jak cítíš – jenže většinou se člověk cítí líně...) přístupu? Protože co jiný by udělal za den, oni zvládli za tři. Každému jak je libo, není problém, jen já bych tak asi dlouhodobě žít nedokázal. Je to moje moderní upjatost a uspěchanost, nebo jen trošku disciplína?

            Po 11 dnech strávených v Moskvě a navštívení památek z povinnosti (proč jsou suvenýry obecně vždycky ten nejhorší předražený šmejd, co daná země může nabídnout – kombinace Matryjošky s namalovaným Putinem?! Haló!), jsem se konečně opět vydal na cestu.
            Altaj, kraj na Jižní Sibiři sousedící s Kazachstánem, byl odjakživa popisován jako posvátné místo šamanských duchů pro mnoho kultur; místo dodnes oplývající energií. Spojován s mnoha mýty, legendami a pohádkami. Mezi nimi i legenda o Šambale. Říká se, že kdysi dávno bylo jedno velké pohoří Meru, které spojovalo horu Beluchu na Altaji, okolo které taky poputujeme, s horou Kailash v Tibetu. Na vrcholcích tohoto pohoří se prý rozkládalo království rozvinuté civilizace jménem Shambala. Když se ale cyklus energií změnil, král Šambaly se rozhodl horu odseknout a přesunout ji do jiné dimenze. Někdo říká, že hora tam pořád je, jen v té jiné dimenzi. Jiní mluví o létajícím ostrově. No a v okolí Beluchy a v okolí řeky Katun je prý dodnes skrytý vchod do oné Šambaly – království Bohů. Tolik k legendám.

            A co já tam, krom zmíněného pochodu okolu Beluchy? Některé z důvodů jsou, že chci pryč z přelidněné a tolik jiné Asie, pryč z velkých měst a rozpadajících se „musíte vidět“ (a musíte platit) památek. Do místa spojení s přírodou a její energií, na ruskou sibiřskou vesnici. Najdu vchod do Šambaly?

            PS: Medvěděv při předávání prezidentského úřadu zpět Putinovi prý doslova prohlásil k lidem - „Nebuřte se a neprotestujte, je to tak a vy s tím nic neuděláte.“ To je pěkné, takové upřímné. Něco jako „Lidi, my si o vás opucujem boty kdykoliv budem chtít.“ Na druhou stranu se aspoň nepřetvařují. Mají moc a vědí to. Ne jak jinde na světě, kde lidi mají jen iluzi moci, že můžou něco změnit. Lidi si můžou vyskakovat jen do té doby, dokud jim to vlády dovolí. Jakmile to překročí mez výhodnou pro vládu, ta zasáhne hned a tvrdě. Jinými slovy bychom neměli podceňovat schopnost kterékoliv vlády zastavit jakýkoliv protest.

Komentáře

Oblíbené příspěvky