Poslední střípky z Nepálu

...o posledních zážitcích před odletem, trošku frustrovaně

----------------
FOTKY
----------------


Náměstí Durbar a Kumari

Vydal jsem se na náměstí Durbar. Patří do světového dědictví UNESCO díky své unikátní architektuře. Náměstí kousek od paláců, kde žili králové. Taky tady bydlí Kumari.

Kumari je malá holka vybraná jako ztělesnění hinduistické bohyně Durgy. Zajímavé je, že tady se buddhismus a hinduismus prolíná – holka je vybírána členy buddhistické školy Sakya. Předtím to dělal král Nepálu, ale od doby co ho zabili i s celou rodinou a Nepál je teď vlastně bez pořádné vlády, tak to dělají mniši.

Holčička se vybírá v útlém věku. Důležité je, aby nikdy nekrvácela. Kumari znamená "panna". Žádné zranění, menstruace, nemoci, ani ztracený zub. Musí splňovat ještě další podmínky a taky se nesmí bát (když Durga je nelítostná bohyně) a podstupuje zkoušku, při které sleduje obětování několika desítek býků, koz a dalšího dobytka. Poté s jejich hlavama musí strávit noc o samotě. Když uspěje a nebojí se, stane se na několik let Kumari, do první menstruace. Lidi ji uctívají, chodí na Durbar a čekají, jestli ji náhodou nezahlédnou, jak prochází kolem okem. Říká se, že i jediný pohled na ni vám přinese štěstí.

Je celá v červeném, na čele má namalováno ohnivé oko jako symbol jejích sil. Při první menstruaci je propuštěna zpět do normálního života a vybere se její následovnice.

Neviděl jsem ji, ale tady je plno obrázků.

Na Durbaru jsem strávil asi čtyřicet minut a odešel. Lidí postávajích a posedávajících všude okolo, že normální fotku neuděláte. Nabízejí vám průvodcovské služby, když si jen tak postáváte a snažíte se obdivovat a vstřebávat, co vidíte. Prodávají, žebrají. Normálka. To je to, co v Indii a Nepálu nechápou – nechat lidi na pokoji.

Pashupatinath

Je taky místo patřící do dědictví UNESCO s několika hindu chrámy, gháty a taky jeskyněmi, kde žijí různí praktikující svatí muži. To jsem chtěl vidět, ale nevyšlo to. Dobelhal jsem se tam a chtěl jít dovnitř. Indové a nepálci si chodili dovnitř a ven jak se jim chtělo. Přišel jsem já a přiskočil člověk v baretu a maskáčích. Vstupné 500,- pro cizince. Ach jo, už zase? Jak udělat, aby se někdo cítil nevítán? Přesně takhle. Já vím, že my máme peníze a oni ne, já vím...

Takže jsem si to chtěl obejít, věděl jsem od jiných lidí, že z druhé strany areálu je... mezera v plotě. Kulhal jsem si to tam, okolo ghátů a opic. Kathmandské opice nejsou roztomilé -ježíš, to je ale klásná opička- jsou to potvory a lidí se nebojí. Sednou si centimetr od vašeho obličeje a když jim rupne v té malé lebce...

To stačí. Bolí mě nohy, chtějí vstup, za který uvnitř dostanu beztak žebráky, protože ti mají vstup zdarma a ještě tu mají ty hnusné chlubaté, blechaté potvory, které jen čekají na vaše jídlo a třpytivé věci. Jo a taky dostanu ty chrámy a díry v zemi. Nějak jsem si pro sebe vyhodnotil situaci a naznal, že na to kašlu. Až budu příště v KTM a úplně zdravý, tak si to zopakuju a dokončím.

Jonathan

Bohužel se dovídám ke konci i smutné věci. Jeden z účastníků listopadového kurzu v Kopanu, kluk, který rozdával lidem občas papírky se vzkazy, dělal masáže a vůbec byl samý úsměv, šel trek okolo Annapuren. Den před nejvyšším přechodem celého treku, Thorung, nějak nešikovně uklouzl a spadl ze skály. Přežil s těžkým poraněním hlavy. Helikoptérou ho převezli do Kathmandu a operovali. Zatím je ochrnutý na celou pravou stranu, citlivost se mu začíná vracet do ruky. Všichni doufají, že rehabilitací se vrátí do úplného normálu. Já ho byl v předposlední den pobytu v Nepálu navštívit v nemocnici s pár dalšíma účastníkama kurzu. Zdá se, že to dobře dopadne. Směje se a říká, že najednou je velká celebrita a moc si to užívá a stačilo k tomu jen spadnout z hory. S takovým duchem věřím, že to zvládne.

Letiště

Před odletem se jako obvykle kontrolují příruční zavazadla a příruční vy. Jako obvykle jsem vyskládal věci do košíku a baťůžek dal na pás. Prošacovali mě, nezapomněli pořádně zmáčknout to, co mám v kapse u kalhot – naštěstí opravdu jen kapesník – a mohl jsem si jít vzít věci. Ale problém. Myslel jsem, že jim vadí ta láhev vody. To se obyčejně nesmí do letadla nosit. Omyl, vadila jim píšťalka. Mám ji na batohu pro případ nouze v horách apod. Doteď tam nikomu nevadila. Řekli, že pokud ji chci, mám se vrátit, nechat si přivolat svoje velké zavazadlo a tam si ji mám odložit. Hmm. To se mi nelíbilo. Byl to dárek od kamarádů, než jsem odjel. Zkusil jsem pokračovat dál, odmítli mě pustit. Všiml jsem si na sloupu tabulky se seznamem zakázaných předmětů na palubu. Samozřejmě se nesmí brát různé zbraně, ostré předměty, kameny, minomety... O píšťalce nic. Znovu jsem zkusil projít, zase mě zadrželi. Teď už ale přišel někdo vyšší, měl na ramenou asi čtyři hvězdičky. Generál? Chtěl vidět, co se snažím dostat na palubu. Chytil jsem předmět doličný mezi palec a ukazováček, poťukal na tabulku a řekl, že píšťalka není zakázaný předmět. Generál přikývl: "OK, no problem," a mohl jsem jít. Odpustil jsem si rýpanec, co se mi dral na jazyk: "Děkuji, generále," nemusím být důležitý pořád.

Přemýšlím, co jsem píšťalkou mohl způsobit. Rozruch, poplach? Zapískáním by začaly startovat letadla? Nevím. Proč jim ale nevadí ta voda? Ozbrojený nějakou chemikálií v lahvi, byl bych míň nebezpečný, než když jsem byl ozbrojený píšťalkou? Je to jedno, pustili mě i s ní. Asi se jen báli, abych jim tam nepískal jak vlak na peróně.

Ahoj Nepále a zas někdy příště :)

Fotky