Kambodža


            Z Laosu jsem se s kamarádem Kratosem, co spolu cestujeme už od Vientiane, vydal do Kambodži přes obávaný hraniční přechod Dom Kralor. Obávaný, protože je prý chaotický, musí se platit úplatky apod. Všude se píše o tom, jak je lepší tento přechod absolvovat v rámci cestovky a zaplatit si všechny služby, kdy vám i víza vyřídí někdo jiný. Jediné, co udělá cestující je, že přes zemi nikoho projde pěšky a na druhé straně zase nastoupí do autobusu. Ušetří si tím prý spoustu času a nervů. Tak jsem to udělal i já a úplně zbytečně. Všechny tyhle zvěsti byly pravda ještě před pár lety. Dnes už se to dá na vlastní pěst, a vyjde to o dva dolary levněji (fíha).

---------------
FOTKY
---------------
 
První zastávka až v hlavním městě Phnom Penhu. Podle průvodce je jedno z hlavních míst pro levné ubytování v okolí jezera. Když dorazíme na místo okolo desíti večer, většina hotelů je pozavíraná. Jsou tu všehovšudy snad dva až čtyři a okolí vypadá, že je za zenitem svojí slávy. Brzo zjišťujeme, že jezero už není. Bylo zasypáno, a teď je tam jen pláň. Je noc a nikam jinam už se nám nechce, tak zůstáváme. Naše místo se jmenuje Grand View s krásným výhledem na neexistující jezero a suché křoví. Okolí nepůsobí moc vábně a veškerá aktivita okolo turistů se přesunula k řece, kde je teď většina míst ke spaní. Tady zůstali jen ti, co zaspali dobu. Pořád se na ulici snaží prodávat trávu nebo lady bum-bum. Vypadá to jak ex-pasákovo místo.
            Ale spaní je tu levné. Pět dolarů za dvoulůžkový pokoj se sprchou a větrákem. Dva a půl dolaru na jednoho. Zůstáváme pár nocí, ale pak se i my přesunujeme k řece, protože tady chcípl pes, v noci se moc bezpečně necítíme a jsme zalezlí na pokoji už od osmi večer.

            Hlavní důvod, proč se tady zdržujeme déle, jsou víza do Barmy. Je prý mnohem jednodužší a rychlejší získat je tady než třeba v Bangkoku nebo Vientiane. A to je asi pravda. Chtěli po nás jen pas, dvě pasové fotky a vyplněný formulář a pak už si jen počkat. Během tří dnů jsme si je vyzvedli. Mezitím jsme navštívili Killing fileds, vězení S-21, královský palác a několik tržnic.
            Pokud jste o řádění Rudých Khmérů dosud neslyšeli, nebo slyšeli jen okrajově, tady se brzo dozvíte víc, než vám bude příjemné. Všechno začalo, když se k moci v roce '75 dostali Rudí khmérové v čele s Pol Potem. Tento paranoidní tyran nechal během svojí čtyřleté vlády popravit a umučit něco mezi jedním až dvěma miliony lidí z celkových osmi milionů populace. I když byl sám učitel, okamžitě nejdříve začal s vyvražďováním intelektuálů, doktorů, právníků, kolegů učitelů, umělců, mnichů a nakonec úplně všech. Byli posláni do vězení (například S21, které je nejznámější), kde se z nich vytlouklo přiznání i k tomu, o čem se jim nikdy ani nesnilo, a pokud přežili středověké mučící techniky, byli posláni na killing fields. Pod formálním označením 'pracovní tábory' tu bylo dílo dokonáno. Staří, mladí, ženy, muži, děti pracovali na polích a po nocích stříleni při předčítání o povinnostech vůči straně a zemi. To proto, aby kravál z reproduktorů přehlušil masakr a ostatní vězni nic netušili. Kulky byly ale drahé, tak se vraždilo vším. Někdy byli lidé utlouknuti klacky, někdy kladivy a jinými nástroji a naházení do masových hrobů. Mimina se chytla za nohy a mrsklo se s nimi o strom. Když byla vláda svrhnuta a lidé přišli na existenci těchto míst, kterých bylo po celé Kambodži nespočet, byly zhrození. Divili se, proč je strom pokryt červenou barvou. Pak otevřeli vedlejší hrob.
            I samotní vojáci a dozorci mohli být zabiti. Stačil náznak, že se někomu nelíbí ono zabíjení, a už byl na popravišti taky. Je lehké je odsuzovat? Nezabil bych ze strachu taky, kdyby šlo o můj vlastní život a s ním i o život mojí rodiny?
            Takto by se dalo pokračovat. Kde se v lidech tohle bere, to nedokážu pochopit. Pol Pot zemřel stářím v domácím vězení. A že se tohle dnes stát nemůže? Kdo ví, co se děje třeba v Severní Koreji?

            Jenže tím to jen tak neskončilo. Mírové sbory selhaly, ostatní státy ještě pár let podporovaly Rudé khméry v odboji, protože si mysleli, že šlo o puč proti nim. Kambodža ještě na konci devadesátých let připomínala divoký západ, kdy proti sobě bojovaly a intrikovaly různé politické frakce a Phnom Penh byl centrem násilí, prostituce a drog. Kilogram trávy za pět dolarů, desetileté děti v bordelech za dva dolary... Bylo to levné, dostupné a normální a tak to dělali i ti, kdo byli vysláni do Kambodži v rámci různých jednání, humanitární pomoci, učení atd.
           
            Po vyzvednutí víz jsme se přesunuli do Kepu. Místo je jedním z lákadel v Lonely Planet. Malé město, s malou pláží s dováženým pískem a krabím trhem. Na jeden den je to prý pěkný výlet. A je to tak. Po jedné strávené noci prcháme. Nuda, nuda, nic, nic, plážka, škaredá voda a v ní kameny, krabí trh. Kraby nejím, hurá do Kampotu. Co je na Kepu dobrého, nevíme. Působí sice trošku malebně, ale proč je tohle místo v průvodci tak zdůrazněno jako jeden z vrcholů?
            Kampot, sláva jehož pepře se až francouzských restaurací dotýká. Kampot není o dělání a vidění, ale o cítění. Dají se tu navštívit pepřová pole, sochy buddhy, chrámy (v Thajsku, Laosu a Kambodži je prostě přebuddhováno a přechrámováno). Chodíme městem křížem krážem celý den, francouzské domy a ulice na nás nepůsobí vůbec nijak, a tak druhý den opět zvedáme kotvy. Zase – je to místo sice pěkné, ale proč je takovým způsobem proklamováno v průvodcích? Možná to je naše chyba, možná nejsme jen na podobná místa vyladěni nebo co. Možná chodíme po špatných ulicích, mluvíme se špatnými lidmi, děláme všechno špatně, nedokážeme docenit to a ono. Co já vím. Je to jen můj subjektivní dojem, že okolo Kepu a Kampotu by se takový humbuk dělat neměl.
            Přijíždíme do Sihanouk Ville. Plážové středisko. Hned kupujeme lístky na loď, která nás veze na ostrov Koh Rong. Konečně po Phnom Penhu někde zůstáváme déle, než jednu noc. Čtyři dny tu trávíme v obležení dobrého jídla a krásných pláží. Jedna z nich je nejkrásnější, jakou jsem zatím kdy viděl. Dostat se na ni dá buď loďkou za pár dolarů, nebo pěšky přes džungli a kopec asi hodinovou chůzí. Vyrážíme o půl desáté ráno a je horko takové, že z nás tečou potůčky potu už po pěti minutách. Po čtyřiceti minutách slézáme na druhé straně kopce dolů k nádherné pláži. Ždímáme trička a hledáme místo ve stínu. Tyrkysová voda a písek co dělá Zvuk. To vidím poprvé v životě tady na Koh Rong. Písek tak bílý a jemný, že doslova vrže pod našima nohama a rukama. A to ne jen trošku, ale pěkně hlasitě. Ale i tady je problém - krvelačné mušky. Na mě až tak neútočí, z části asi kvůli mojí krvi, z části kvůli repelentu a z části kvůli Kratosovi. Ten totiž působí jako návnada a tak mě mušky celkem ignorují, ale na něm debužírují i přes stejný repelent. Potkáváme lidi, kteří jsou doslova pokrytí pupínky jako malé červené sopky. Já si to tam užívám a připaluju se. Po cestě zpátky přes džungli trošku šplháme do kopce po kamenech (někdo tam v tom horku před náma hodil šavli) a nahoře odpočívá skupinka lidí. Jedna z nich je češka Renata, která se k nám později připojí na pár dní do Siem Reap a Angkoru.
            Opouštíme to tu neradi a míříme na vrchol a hlavní důvod cesty do Kambodži – Chrámy Angkoru. To je to, proč tu všichni jedou, co si budeme nalhávat.

            Kupujeme lístek na tři dny a jdeme na to. První den si najímáme tuk-tuk, který nás vozí po vzdálenějších chrámech. Spalující horko, ze studené vody je rázem teplá, prodejci chlazených nápojů, obrazů, triček... a hlavně krásné starobylé chrámy.
            Nejlevnější věc je vždycky za jeden dolar. I když má Kambodža vlastní měnu riál, všude se používají americké doláče. Když vám vrací, vrací vám dolary a místo centů používají riály. Jeden dolar je 4000 riálů. Tak se vám najednou v ruce ocitne třeba dolar a 2100 riálů. Kupujete vodu? Dolar. Pepsi? Dolar. Ananas? Dolar. Zašlo to tak daleko, že u chrámu Ta Phrom (kde se natáčel Tomb Raider) pobíhají děti a prodávají cokoliv prostě za dolar. Holka nabízí otvírák na pivo s motivem Angkoru za dolar. Jeden špinavý klučina, tak okolo tří let, bez kalhot pobíhá mezi turisty, v natažené ruce má mrtvého brouka a říká: "Sir, one dolar, sir. Sir dolar. Dolar sir..." Jen napodobuje to, co vidí u ostatních. Nemá ani šajnu o tom, jakou má jeden dolar hodnotu. Myslí si, že je to ta nejnižší částka.
            Ta Phrom je ale taky tak vyhledávaný proto, že je to ten chrám, který je na fotkách prorostlý stromy. Bohužel pro nás, bohudík pro něj, je v rekonstrukci. Všude samé lešení a jeřáby a stromy jsou pokácené. Nechali jich jen pár pro efekt a oko turistů.
            Jako hlavní turistická atrakce přitahuje Angkor a Siem Reap kšefty, jak jsem psal před chvílí, ale i jiné neduhy. Jeden turista nám vypráví, jak si šel na večer do bankomatu vybrat peníze, a když vyšel ven, čekala na něj skupinka dětí. Jeden kluk chtěl jeho dolary, když  mu je odmítl dát, kluk ho praštil do hrudi (protože výš nedosáhl, jak byl malý). Byl v šoku, že se nezmohl ani na facku. Taková agrese a chamtivost od děcek.
            Jiný večer jdeme po ulici, malý kluk s miminem v ruce žebrá o jídlo (které mu máme koupit v tomhle obchodě), když ho Renča ignoruje, štípne ji do ruky, otočí se na mě a zařvě něco v khmérštině. Čumim na něj dolů k pasu. Co si to ten spratek dovoluje?!
            Ti, co se snaží alespoň vydělávat nějakým prodejem, je většina. Ani u chrámu z tuk-tuku nestihnete vystoupit, už jste obklopení prodejci ovoce a limonád. A když nechcete nic teď, tak po vás alespoň chtejí slib, že až se budete vracet, tak se u nich zastavíte na pití. Při té příležitosti vám jistě budou chtít něco prodat.
"Nechcete obrázek? Pro vás dobrá cena."
"Nechci, už jsem dnes jeden koupil."
"Koupil, ale ne ode mě. Deset dolarů za tenhle."
"Ne."
"Osm dolarů a k tomu vodu."
"Ne. Díky."
"Dobře, dobře, sedm dolarů..."

            Další den vstávám jako jediný na budík o půl páté ráno, pronajímám si horské kolo se třema funkčníma rychlostma, a šlapu jak ďas k tomu nejslavnějšímu ze všech angkorských jmen na svítání. Angkor Wat. Určitě je bezesporu ten nejkrásnejší ze všech a trávím tu dvě a půl hodiny. Škoda jen i zde probíhající rekonstrukce, takže na fotkách z přední strany je vždycky vidět lešení. Podobný nápad mají ale všichni a tak je nás tu celá kopa, že fotky bez lidí není možné udělat. Uvnitř se dá vyjít do věží, ze kterých je výhled na okolí, až od sedmi čtyřiceti ráno. Pustí vás tam ale i dřív za úplatek 5 dolarů.
            Ostatní chrámy a město Angkor Thom, kde je chrám Bayon s kamennými obličeji, stíhám v tentýž den. Bayon je hodně zajímavý a u Kratose to vyhrál na celé čáře. U mě soupeřil o první místo s Angkorem.
            Při návratu do Siem Reap chytám asi slabší úpal z hodinového šlapání na rozpáleném poledním slunci. Zbytek dne trávím ve studené sprše a pitím vody.
            Poslední den navštěvuju už jen Roluos. Skupinu tří chrámů před angkorové doby.

            Angkor a ostatní chrámy jsou nepochybně to nejlepší z celé Kambodži. Killing fields a S-21 jsou méně příjemnou, ale určitě neméně hodnotnou zkušeností. Ostrov Koh Rong se u mě taky zařadil docela vysoko, přesto ale opouštíme Kambodžu po dvanácti dnech s pocitem, že nám k srdci moc nepřirostla. Možná by to tu chtělo strávit víc času a  na jiných místech, ale neviděli jsme k tomu důvod. Možná jsem neměl ochutnávat ten smrdutý durian, se kterým by mohli mučit vězně (je to ten typ smradu, který má vlastní osobnost). A tak z trojlístku Thajsko-Laos-Kambodža u mě jednoznačně vede Laos.

            Příští dojmy ode mě budou o Barmě, a budou to pro vás dojmy úplně poslední. Ani to moc nebolelo, viďte? Kamarádi, těším se taky konečně na vaše dojmy!

Komentáře

  1. Procpak posledni dojmy? To se pak vracis domu?

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tak, priprav si Skyfall a ostatni co me minulo za tu dobu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tesiiim se, kamo (jak se kurva dela roztanceny smajlik? :D).
    To uz me zastihnes jako zenateho muze. ;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky