Všude samá pagoda

Při přistávání v Yangonu jsme se docela divili, jaké je to pěkné letiště. Divili jsme se i cestou z něj na hotel. Pěkné ulice, nechaotická doprava, usměvaví lidi, pěkný hotel... no divili jsme se celkem pořád něčemu. Nevěděli jsme, co vlastně máme od Barmy čekat. Jak je vyspělá, nebo naopak zaostalá. Výsledek nás překvapil. Yangon je dobrý.

---------------
FOTKY

---------------

 Ze všeho nejvíc mi první dny připomínaly Indii. Podobní lidé, chlapi nosí lungi (kus látky omotaný kolem pasu; výsledek působí jako dlouhá sukně), už zase žvýkají betel a plivou červené sliny všude okolo. Ale narozdíl od Indie, jsou tu lidi o moc příjemnější a usměvavější. Ještě tolik nedotčení turismem a nesnaží se vás oškubat jak slepici. Bylo moje překvapení, když jsem u holiče platil za ostříhání odpovídající částku, jakou platili i místní, nebo když taxikáři požadovali správnou sumu peněz, kterou jsem se nejdříve snažil usmlouvat, ale nepovedlo se. Až na hotelu mi řekli, že suma byla úplně v pořádku...

Hned první večer po příletu jsme se doslechli, že právě probíhá poslední večer jejich úplňkového svátku, a tak jsme se vydali k pagodě Shwedagon. Pagoda je celá pokrytá zlatem a má prý ukrývat vlasy samotného Buddhy. Všude okolo jsou davy lidí. Sedící a povídající si, modlící se, darující peníze, zapalující svíčky a vonné tyčinky. Atmosféra je to úžasná a vracíme se sem ještě o pár dní později kvůli denním fotkám.

Kromě procházení města se jednou vezeme i místním vlakem. Je to okružní jízda celým Yangonem a jeho předměstím. Zastávky jsou každých pár set metrů až dva kilometry, lidé nastupují a vystupují, přepravují zboží na trh a z něj, a nás potěšil nápis na zdi vagónu: „Warmly welcome and take care of tourist.“ (Vřele přivítejte, a starejte se o turisty). Cítíme se v Barmě vítáni.

Není to tu úplně bez problémů. V době našeho příjezdu probíhal v severní části země konflikt mezi buddhisty a muslimy. Různých verzí příběhu slyšíme hned několik, a tak v posledních dnech obchody a trhy zavírají o něco dříve, než obvykle. Naštěstí se za celou dobu nic nestalo.

Z Yangonu jsme se vydali do Baganu. Hlavního turistického lákadla. Je tu na velké ploše na čtyři tisíce pagod a chrámů. Památka prý soutěží s Angkorem. U mě jednoznačně vede Bagan. Angkor má sice jednotlivé chrámy pěknější, Bagan má ale nesrovnatelně lepší atmosféru. Není tu tolik turistů a prodejců, a neotravují vás do morku kostí. Když je odmítnete, poděkují a popřejí pěkný den. Lidé Barmy jsou jedni z nejvřelejších v celé Jihovýchodní Asii a Asii vůbec. Podle Kratose už je jen jeden asijský národ, kde jsou lidi ještě příjemnější – Japonci.

Přijíždíme tu okolo třetí hodiny ranní a hned si domlouváme celodenní jízdu koňskou drožkou po hlavních pagodách. Chceme stihnout východ slunce. Za celý den stíháme přes deset míst a cítíme se už upagodováni. V téhle zemi totiž skoro každý vládce, politik, úředník a snad každý měl, nebo chce mít pagodu. Ta má totiž dopomoci k lepšímu příštímu životu. Nebo alespoň ne horšímu, než je tento.

Druhý den si pronajímáme kola a jedeme si prohlédnout ta méně známá a navštěvovaná místa. A skutečně, ztrácíme se hned po několika odbočkách a ocitáme se ve vyprahlé krajině. Naštěstí tu jsou pořád nějaké pagody a kláštery a v jednom z nich se ptáme na cestu místního mnicha. Ten nás navede a nabízí nám láhev vody.

Na západ slunce chceme na pagodu s terasou. LP jednu z nich doporučuje. To znamená, že tam nechceme. Ptáme se místních, a ti nám doporučují jednu nedaleko odtud. Máme štěstí, a jsme tu skoro sami. Žádní turisti, jen jeden místní pár. Vylézáme až na horu a užíváme si klidu a dlouhého západu slunce. Tohle byl náš vrchol Baganu.

Dál jsme se vydali k jezeru Inle, ale hned po příjezdu nás čekalo nemilé překvapení. Zastavili jsme v cílovém městě, do autobusu vlezl člověk, a začal vybírat pět dolarů od každého turisty. Poplatek za navštívení oblasti Inle. Začínám se dohadovat, že jsem o ničem takovém neslyšel, že jsem ještě ani nevylezl z autobusu, a ještě ani nic neviděl, a už mám platit. O zajíci v pytli neslyšel, ostatní turisti platí a říkají mi, že je to tak v pořádku, že to četli v průvodcích. To ale neznamená, že to v pořádku opravdu je. No nic, zaplatit jsem musel, jinak bych nesměl opustit autobus a musel bych pokračovat do jiného města.

Totiž podobný poplatek jsme měli platit i v Baganu, jenže tam jsme se k tomu nedostali. Tak brzy ráno tam tehdy měli kancelář zavřenou, a nikdo nás za celou dobu nezkontroloval. Turisti, kteří byli namátkově kontrolováni, byli nuceni poplatek zaplatit, a kontroloři ihned volali do jejich hotelů a řvali, jak je možné, že jejich hosté nemají lístek. Tohle se nám nestalo, ale je jisté, že vláda jim dělá nepříjemnosti. Proto nemají vládní lidi v lásce.

Problémy s cenama tu vidíme všude. Za poslední rok dva začalo přijíždět hodně turistů. Barma se víc otevřela, a tak ceny skokově vyšplhaly úplně všude. Z pokoje za pět dolarů se během dvou let stal pokoj za dvacet. Za tu cenu je v jiných zemích pokoj s klimatizací, vlastní koupelnou a televizí a tady kolikrát jen postel a větrák. Na výběr totiž moc není. Místa jsou rychle zaplněna, oni to vědí a využívají situace. Skoro všechna místa jsou to totiž posvěcená vládní asociací. Tři roky starý průvodce radí, abychom se snažili ubytovávat jinde, to už ale není moc pravda. Ta místa mají totiž přímý zákaz turisty ubytovávat a můžou pak mít malér.

Lístky na ta a ona hlavní místa jsou většinou v dolarech. Můžete ale platit i kyaty v poměru 1 USD = 1000 kyatů. Na to jim říkáme, že oficiální kurz je asi 1 USD = 870 kyatů. Není to v jejich moci, to nařídila vláda.

Jídlo v restauracích je taky předražené. To je ale jiná situace. Pořád se dají najít místa na trzích a zapadlé stánky, kde se dá najíst skoro za místní ceny. Jen to ubytování a doprava je prostě moc za to, co za tu cenu dostanete.

Jindy se dovídáme, že turisti, kteří trekují do různých vesnic, ani nesmí spát u rodin. Ti kteří to zkusili, sice ubytováni u rodin byli a i zadarmo, nebo jen za jídlo a nějakou směšnou částku, ale na rodinu si pak došlápla vláda. V každé vesnici je totiž někdo, kdo si to rád u vlády přihřeje. Některé rodiny šly i do vězení za ubytovávání turistů. Proto ti jsou teď varováni, aby se o to nesnažili, aby je nedostali do problémů. Jestli je to pravda, nebo jen lež kvůli zisku pro agentury, to nevíme. Začínáme ale vidět, že lidi tu utlačovaní skutečně jsou.

Kde jsem byl? Jo, u Inle. Zaplatili jsme a ubytovali se. Druhý den jsme si chtěli pronajmout loďku na celodenní výlet po jezeře. Měli jsme trochu problém se smlouváním ceny. Tvářili se strašně nešťastně, když si s námi nakonec plácli na dvacet tisíc kyatů, což je něco přes dvacet dolarů! On vydělá za pár hodin víc, než učitel nebo vlastník obchodu za týden, a ještě se ksichtí. To je cena za turistické destinace, vládu, která je v tom podporuje, protože jim z toho proudí hodně peněz, a nás samotné.

Knižní průvodce řady Rough Guides dokonce odmítl napsat průvodce o Barmě, že prý by to bylo neetické. Lákat turisty do země, kde je národ tak utlačovaný, a kde vláda nasazuje takovou agresivní politiku vůči turistům. Věčná škoda, samotní barmánci jsou zlatí, jak už jsem napsal.

Ehm... takže během výletu po jezeře navštěvujeme vesnici, kde si může každý nechat postavit na zakázku vlastní pagodu. Cena mezi 600 až 1000 dolary. Pak taky jedeme navštívit ruční výrobu cigaret a doutníků, zastavujeme se v plovoucích zahradách a chrámu skákajících koček, kde ale kočky už neskáčou, protože mnich, který měl trénink koček na starosti, zemřel, a teď tam není nikdo, kdo by to dělal. Den zakončujeme koupelí uprostřed jezera.

Blíží se nám konec zdejšího pobytu a jedeme do Mandalay, odkud nám to letí zpět do Thajska. Poslední před odletem se ještě stíháme podívat na týkový most. Škoda pár věcí – těch cen a naší lenory. Slyšeli jsme hodně dobrého o výletech do zdejších vesnic, ale já se prostě v tom vedru trekovat nepřinutil. Vedru a taky proto, že už to mám za pár, a chtělo se mi aktivně podnikat míň a míň.

Barmu bych uzavřel asi takto, jak řekla Ang Suu Kyi, myanmarská opoziční politička, která měla patnáctileté domácí vězení: „Jeďte do Barmy, ale ne teď.“

A to je konec. Domů se ještě hned nechystám, ale už brzo. Těším se, a zároveň děsím. Díky za přízeň, a za měsíc se snad uvidíme. Stejné už to nikdy nebude. Tohle byl můj první samostatný výlet (a na dlouho asi i poslední). Bylo to sakra vyjímečných (bezmála) šestnáct měsíců!

Fotky