Vipassana
I tentokrát jsem cestou využil azyl asi na deset dní; nechal jsem se zavřít v meditačním centru blízko Pokhary na meditaci Vipassana, se kterou jsem už měl tu čest v Indii a Thajsku. Každý z přístupů je jiný, ale o tomto se říká, že je jeden z nejstriktnějších. Technika tak jak ji učí uznávaný (a nedávno zesnulý) guru S.N. Goenka.
O technice samotné se rozepisovat moc nechci, nejsem učitel a někdy to může být ku škodě věci. Na oficiálních stránkách je informací dost. Jen ve stručnosti můžu říct, že je to technika díky níž prý Gautam Siddhart došel osvícení; stal se tím, kterého svět zná pod označením Buddha. Je to metoda praktikovatelná kýmkoliv bez ohledu na náboženské vyznání, protože jejím základem je jen pozorování sebe sama - svého dýchání a svých tělesných pocitů. A to není nic proti ničemu. Žádné modlitby a doktríny. Jen dýchat, pozorovat a dodržovat několik základních etických pravidel.
Denní rozpis je ve zkratce asi takový, že vstáváme ve 4 hodiny ráno, jdeme spát po 9. večer a mezitím máme 10 hodin meditování. Kurz je rozdělen zhruba na tři hlavní fáze. Prvních několik dní se praktikuje meditace Shamatha na rozvoj samadhi (jednobodová koncentrace), hlavní část je samotná Vipassana a v poslední den přichází na řadu Metta.
V čase mezi meditacemi jíme, odpočíváme a děláme jiné potřebné věci k fungování nás samých.
O zážitku z podobného kurzu se můžete dočíst zde. Jen dodám, že ačkoliv jsou to kurzy podobné (jedná se pořád o Vipassanu) tak prožitky jsou jiné. Je to díky přístupu, formě a taky díky nám samotným. Každá meditace je jiná, každý kurz je jedinečný a bohatý na vnitřní prožitky, ať už pozitivní nebo negativní... nakonec se dá přijít i na to, že pozitivní ani negativní prožitek neexistuje. Je to prostě jenom prožitek, plus a mínus tomu vlepíme jenom my. Proto nám je v průběhu dní kladena na srdce rada, nelpět na příjemném ani nepříjemném pocitu (nejen při meditaci, ale i v životě) a raději zůstat v rovnováze a přítomnosti, protože kterýkoliv z těchto stavů pomine a může nastat smutek, nebo pocit štěstí. Pocit štěstí ale taky jednou pomine a bude následovat propad... A tak pořád dokola jako na houpačce... a přece...
A přece to pořád dělám. Vyčítám si horší meditaci, chválím se za lepší, pozornost uniká a vrací se. Někdy mám chuť odejít z místnosti a v myšlenkách dokonce odcházím ještě dál, za brány tohoto centra, města a státu, za kamarády, rodinou a blízkými. Jindy zas mě irituje dlouhé Goenkovo mluvení, zpívání manter (a přitom by mě měly uklidnit!) nebo důraz kladený na naši odhodlanost pracovat pořád a co nejusilovněji ("You must work hard, persistently, patiently and diligently. Patiently, persistently, diligently and... patiently..."). Nebo mě bolí nohy a záda, k snídani máme zase hnědáka (hnědá kaše neidentifikovatlného původu s pachutí kafe), k obědu zase dal bhat...no pořád nějaká netrpělivost a nespokojenost probublává, ale naštěstí ne až na povrch. Zkrátka je to něco na moji nesoustředěnou hlavu a neposedné myšlenky.
Nakonec si přece jen uvědomím, co to právě dělám a co bych dělat měl, vrátím se k dechu, do přítomnosti a pokračuju tak asi minutu, než...
Ostatně jsem si dávno osvojil upřímnost k učitelům. Na tomto nebo jiných kurzech. Na jejich dotazy, jak mi to dnes šlo, odpovídám pravdivě: "Seděl jsem deset hodin. Meditoval deset minut."
S porozuměním se smějí, je jim to tak povědomé.
Každý z nás se těší na večer. Pravidelně k nám přes videozáznam promlouvá Goenkaji. S moudrostí, pochopením, soucitem a humorem. Ostatně se můžete sami podívat na některou z přednášek. Probírá nejen techniku, ale i ví, co se nám honí hlavou a je dobré, že nám připomíná, abysme se netrestali, pokud nám to nejde. Taková je povaha naší mysli a všechno okolo i uvnitř nás se neustále mění. A tím bych to dnes chtěl i uzavřít. Anicha!
Denní rozpis je ve zkratce asi takový, že vstáváme ve 4 hodiny ráno, jdeme spát po 9. večer a mezitím máme 10 hodin meditování. Kurz je rozdělen zhruba na tři hlavní fáze. Prvních několik dní se praktikuje meditace Shamatha na rozvoj samadhi (jednobodová koncentrace), hlavní část je samotná Vipassana a v poslední den přichází na řadu Metta.
V čase mezi meditacemi jíme, odpočíváme a děláme jiné potřebné věci k fungování nás samých.
O zážitku z podobného kurzu se můžete dočíst zde. Jen dodám, že ačkoliv jsou to kurzy podobné (jedná se pořád o Vipassanu) tak prožitky jsou jiné. Je to díky přístupu, formě a taky díky nám samotným. Každá meditace je jiná, každý kurz je jedinečný a bohatý na vnitřní prožitky, ať už pozitivní nebo negativní... nakonec se dá přijít i na to, že pozitivní ani negativní prožitek neexistuje. Je to prostě jenom prožitek, plus a mínus tomu vlepíme jenom my. Proto nám je v průběhu dní kladena na srdce rada, nelpět na příjemném ani nepříjemném pocitu (nejen při meditaci, ale i v životě) a raději zůstat v rovnováze a přítomnosti, protože kterýkoliv z těchto stavů pomine a může nastat smutek, nebo pocit štěstí. Pocit štěstí ale taky jednou pomine a bude následovat propad... A tak pořád dokola jako na houpačce... a přece...
A přece to pořád dělám. Vyčítám si horší meditaci, chválím se za lepší, pozornost uniká a vrací se. Někdy mám chuť odejít z místnosti a v myšlenkách dokonce odcházím ještě dál, za brány tohoto centra, města a státu, za kamarády, rodinou a blízkými. Jindy zas mě irituje dlouhé Goenkovo mluvení, zpívání manter (a přitom by mě měly uklidnit!) nebo důraz kladený na naši odhodlanost pracovat pořád a co nejusilovněji ("You must work hard, persistently, patiently and diligently. Patiently, persistently, diligently and... patiently..."). Nebo mě bolí nohy a záda, k snídani máme zase hnědáka (hnědá kaše neidentifikovatlného původu s pachutí kafe), k obědu zase dal bhat...no pořád nějaká netrpělivost a nespokojenost probublává, ale naštěstí ne až na povrch. Zkrátka je to něco na moji nesoustředěnou hlavu a neposedné myšlenky.
Nakonec si přece jen uvědomím, co to právě dělám a co bych dělat měl, vrátím se k dechu, do přítomnosti a pokračuju tak asi minutu, než...
Ostatně jsem si dávno osvojil upřímnost k učitelům. Na tomto nebo jiných kurzech. Na jejich dotazy, jak mi to dnes šlo, odpovídám pravdivě: "Seděl jsem deset hodin. Meditoval deset minut."
S porozuměním se smějí, je jim to tak povědomé.
Každý z nás se těší na večer. Pravidelně k nám přes videozáznam promlouvá Goenkaji. S moudrostí, pochopením, soucitem a humorem. Ostatně se můžete sami podívat na některou z přednášek. Probírá nejen techniku, ale i ví, co se nám honí hlavou a je dobré, že nám připomíná, abysme se netrestali, pokud nám to nejde. Taková je povaha naší mysli a všechno okolo i uvnitř nás se neustále mění. A tím bych to dnes chtěl i uzavřít. Anicha!
Komentáře
Okomentovat