Eight to the bar - útrapy začínajícího tanečníka swingu
Od mojí poslední nepovedené cesty na druhou stranu planety už uplynula dlouhá doba, to ale neznamená, že sedím doma. Teď spíše cestování přichází za mnou a věc, která má kořeny z druhé strany Země, prorostla až tady.
Před pár měsíci jsem začal tančit.
Já a tanec? Naposledy jsem chodil do předtanečních na základce a tehdy mi tradiční vyučované tance jako Polka a Valčík moc neučarovaly a okrajově dotknutý Jive mě nechával úplně chladným. Nemělo to prostě šťávu, to za prvé... a za druhé, i kdyby ji to mělo, tak tehdy mě spíš víc než šťáva zajímalo první ochutnávání dýmu.
Je to už několik let, co jsem narazil na Lindy Hop, ale tehdy, při prvních průzkumech okolo roku 2008, jsem nenašel žádnou školu. Až na nějaké tančírny v brněnské Muzejce, kam jsem se ale bez partnerky neodvážil, snad nic nebylo. Přitom se stačilo porozhlédnout pozorněji a možná bych zjistil, že v mých rodných Hranicích je Jitterbug už prošlapáván několik let.
(Lindy Hop, Jitterbug... aniž bych zacházel do tenkoledových detailů, mám na mysli swingový tanec, který se začal vyvíjet v Americe asi na konci dvacátých/počátkem třicátých let z Charlestonu a jiných tanců.)
Na tanec a swing jsem zase zapomněl snad na tři čtyři roky, až jednou při cestách jsem v Petersburgu uslyšel nějaký divný swing. Zašel jsem do obchodu s muzikou a hudbu, co mě tam tak přilákala jsem si hned koupil. Byla to nějaká kolekce Electroswingu a přes něj a tohle video to bylo už jen krok zase k vyhledávání původní jazzové hudby.
Tanec přišel až v roce 2015, kdy jsem náhodou narazil na taneční školu tady v Brně. Zapomenuté staré přání to někdy zkusit se hned přihlásilo o slovo a já se konečně přihlásil, už jsem měl totiž i s kým.
No a tak začaly první letní lekce minulý rok, kdy místo vychlazeného piva jsem se potil na lekcích a po večerech jsem trápil svoji přítelkyni, než jsem si do hlavy a nohou nainstaloval ne kung fu, ale první taneční krůčky.
Podobné instalace a instalační balíčky provádíme i dnes, jen to už možná není tak dramatické, ale i když...
Hned od letošního ledna to začalo slibně. Navštívili jsme jednu lokálně nelokální akci v Krakowě. Lokálně nelokální proto, že jsme tam byli jediní češi a zahraniční studenti vůbec. Hned pár dní na to proběhl v Brně Tmavomodrý ples, který se nafoukl na festival o několika chodech a moment, kdy okolo čtvrté ráno kapela slezla z pódia mezi nás, hrála a gradovalo to až do tanečního jamu, patří k mým oblíbeným.
Co ještě patří k mým oblíbeným? Jamy narozeninové. Když má někdo narozky a rozšíří se to (a rozšíří se to vždycky), dostane na tančírně tanec. V kruhu okolo něj/ní stojí lidi a kdo chce, čapne oslavence/oslavenkyni a zatancují si. Vždycky někdo chce. Jen já jsem se zatím neodvážil jít tam dobrovolně. Když se na vás upínají zraky všech okolostojících... Jeden kamarád to popsal trefně: "Chcel som tam isť... ale cestů som ztratil gule."
...O gule jsem byl ale stejně jednou připravený. Při mých narozkách, a já na ně neupozorňoval, na konci lekce ještě lektorka prohlásila, že chce ještě něco ukázat, poslední trik. A vybrala si mě. Já, pořád nevěda o co jde, jsem jí teda ještě šeptnul, že teda minulou lekci jsem tam teda zrovna nebyl a pokud teda zrovna se mnou chce něco ukazovat, tak to má teda blbé. Lišácky se zasmála a křikla "Narozeninový jam!"
...Jedna i druhá mi zalezly zpátky do břicha no a dál už si skoro nic nepamatuju. Víte, jak je v některých filmech a knihách popisována situace, že jedinci v sobě v takových situacích najdou všechny ty skryté zkušenosti, triky a fígle, které doposud nastřádali a ve výsledku zazářili až sami sebe a okolí překvapili, protože nevěřili a ba ani nevěděli, že jsou toho schopni? Tak tohle se nestalo. Já v deliriu uchopil lektorku a snad mimo rytmus, mimo dobu, začal dělat první nesmělé krůčky na písničku Sixteen tons od Tennessee Forda, tak jako předtím před půl rokem na prvních letních lekcích. Po chvilce se vystřídaly tanečnice a o něco jsem se uklidnil (a sloup to nebyl). Někdy uprostřed jsem si i vzpomněl, že kromě swingoutu možná znám i nějaký break ála messing around, což se do dané hudby docela hodí. Provedeno, pokračovalo se, možná jsem chytil i rytmus konečně... nebo si on chytil mě? Uklidnil jsem se ještě o trošku víc a možná si víc dovoloval, než se stalo nečekané. Jako poslední mě dokola vzala jiná lektorka. A to mě zase rozhodilo. Asi tak, jako když něco namátkou vytahujete ze skříně a pak zjistíte, že to, co držíte v ruce není oblečení, ale, no já nevím, třeba ...ruka kostlivce! Uaa, co to držím, honem pustit! Nepustil jsem ji, ale málem. Tím nemyslím, že by dotyčná byla stará nebo kostlivec, to vůbec ne, naopak, ale ten efekt na mě byl podobný... Zároveň to bylo hodně poučné. S každou partnerkou se dá objevit něco nového a vychytat mezery. S těma zkušenýma je to pro mě lekce v tom, že vidím a cítím, jaký je to rozdíl. Najedenou jdou věci lépe, a pokud nejdou, tak je to moje chyba. S podobnýma jako já, si to užívám a s méně zkušenýma, tzn. s úplnými začátečnicemi je to přínosné v tom, že se vracím zpátky k základům a můžu si je doplňovat. Takový jam vedle sebe postaví všechny zmíněné typy tanečníků a hned se lépe srovnává. Co před chvilkou nefungovalo, teď funguje, jak to? Co před chvilkou nefungovalo, teď nefunguje pořád, jak to? Co předtím fungovalo, teď...
Dotančeno, srdce bušilo, přežil jsem to. Úleva a euforie. Tak tohle je ono?
I to je jedna z mých cest a doufám, že jsem pořád jen na začátku, aby mi dlouho vydržela. Zatím je pořád co objevovat a moje bolehlavy, když dostanu odpovědi na některé otázky... ;-)
Jednou jsem se na lekci zeptal na jeden taneční krok zvaný half-break a dostalo se mi rychlé přednášky na téma dob a frázování jazzové hudby a na jakou dobu začínáme tančit párové a na jakou dobu sólové tance. Ještě zmatenější než na začátku jsem šel domů a přemýšlel nad tím. Bohužel jsem to tehdy neuměl pochopit a dnes mám snad jen mlhavou představu, ale jistý si pořád nejsem. Naštěstí se mi záhy dostalo rady od zkušeného, že mám prostě poslouchat a poslouchat tu hudbu a že časem pochopím, protože začnu slyšet a chápat vzorce. A tak poslouchám a poslouchám a občas na mě skutečně nějaký vzoreček a rovnice vyskočí.
A tím jsem se konečně dostal k názvu článku "Eight to the bar". Jedná se buď o osm dob v jednom taktu, což bylo populární frázování jazzové hudby, nebo se může jednat o počet lidí na baru. Obojí mi ale dělá potíže pochopit a vysvětlit (proč lidi chodí do baru, co mají proti hospodám?), takže se o to ani nebudu pokoušet.
A než se zase rozloučím, jen tak pro představu tady dám jedno z mých nejoblíbenějších videí. Nutno říct, že tohle jsou nejlepší tanečníci současnosti a je radost na ně pohledět. Každý s jiným stylem:
Před pár měsíci jsem začal tančit.
Já a tanec? Naposledy jsem chodil do předtanečních na základce a tehdy mi tradiční vyučované tance jako Polka a Valčík moc neučarovaly a okrajově dotknutý Jive mě nechával úplně chladným. Nemělo to prostě šťávu, to za prvé... a za druhé, i kdyby ji to mělo, tak tehdy mě spíš víc než šťáva zajímalo první ochutnávání dýmu.
Je to už několik let, co jsem narazil na Lindy Hop, ale tehdy, při prvních průzkumech okolo roku 2008, jsem nenašel žádnou školu. Až na nějaké tančírny v brněnské Muzejce, kam jsem se ale bez partnerky neodvážil, snad nic nebylo. Přitom se stačilo porozhlédnout pozorněji a možná bych zjistil, že v mých rodných Hranicích je Jitterbug už prošlapáván několik let.
(Lindy Hop, Jitterbug... aniž bych zacházel do tenkoledových detailů, mám na mysli swingový tanec, který se začal vyvíjet v Americe asi na konci dvacátých/počátkem třicátých let z Charlestonu a jiných tanců.)
Na tanec a swing jsem zase zapomněl snad na tři čtyři roky, až jednou při cestách jsem v Petersburgu uslyšel nějaký divný swing. Zašel jsem do obchodu s muzikou a hudbu, co mě tam tak přilákala jsem si hned koupil. Byla to nějaká kolekce Electroswingu a přes něj a tohle video to bylo už jen krok zase k vyhledávání původní jazzové hudby.
Tanec přišel až v roce 2015, kdy jsem náhodou narazil na taneční školu tady v Brně. Zapomenuté staré přání to někdy zkusit se hned přihlásilo o slovo a já se konečně přihlásil, už jsem měl totiž i s kým.
No a tak začaly první letní lekce minulý rok, kdy místo vychlazeného piva jsem se potil na lekcích a po večerech jsem trápil svoji přítelkyni, než jsem si do hlavy a nohou nainstaloval ne kung fu, ale první taneční krůčky.
Podobné instalace a instalační balíčky provádíme i dnes, jen to už možná není tak dramatické, ale i když...
Hned od letošního ledna to začalo slibně. Navštívili jsme jednu lokálně nelokální akci v Krakowě. Lokálně nelokální proto, že jsme tam byli jediní češi a zahraniční studenti vůbec. Hned pár dní na to proběhl v Brně Tmavomodrý ples, který se nafoukl na festival o několika chodech a moment, kdy okolo čtvrté ráno kapela slezla z pódia mezi nás, hrála a gradovalo to až do tanečního jamu, patří k mým oblíbeným.
Co ještě patří k mým oblíbeným? Jamy narozeninové. Když má někdo narozky a rozšíří se to (a rozšíří se to vždycky), dostane na tančírně tanec. V kruhu okolo něj/ní stojí lidi a kdo chce, čapne oslavence/oslavenkyni a zatancují si. Vždycky někdo chce. Jen já jsem se zatím neodvážil jít tam dobrovolně. Když se na vás upínají zraky všech okolostojících... Jeden kamarád to popsal trefně: "Chcel som tam isť... ale cestů som ztratil gule."
...O gule jsem byl ale stejně jednou připravený. Při mých narozkách, a já na ně neupozorňoval, na konci lekce ještě lektorka prohlásila, že chce ještě něco ukázat, poslední trik. A vybrala si mě. Já, pořád nevěda o co jde, jsem jí teda ještě šeptnul, že teda minulou lekci jsem tam teda zrovna nebyl a pokud teda zrovna se mnou chce něco ukazovat, tak to má teda blbé. Lišácky se zasmála a křikla "Narozeninový jam!"
...Jedna i druhá mi zalezly zpátky do břicha no a dál už si skoro nic nepamatuju. Víte, jak je v některých filmech a knihách popisována situace, že jedinci v sobě v takových situacích najdou všechny ty skryté zkušenosti, triky a fígle, které doposud nastřádali a ve výsledku zazářili až sami sebe a okolí překvapili, protože nevěřili a ba ani nevěděli, že jsou toho schopni? Tak tohle se nestalo. Já v deliriu uchopil lektorku a snad mimo rytmus, mimo dobu, začal dělat první nesmělé krůčky na písničku Sixteen tons od Tennessee Forda, tak jako předtím před půl rokem na prvních letních lekcích. Po chvilce se vystřídaly tanečnice a o něco jsem se uklidnil (a sloup to nebyl). Někdy uprostřed jsem si i vzpomněl, že kromě swingoutu možná znám i nějaký break ála messing around, což se do dané hudby docela hodí. Provedeno, pokračovalo se, možná jsem chytil i rytmus konečně... nebo si on chytil mě? Uklidnil jsem se ještě o trošku víc a možná si víc dovoloval, než se stalo nečekané. Jako poslední mě dokola vzala jiná lektorka. A to mě zase rozhodilo. Asi tak, jako když něco namátkou vytahujete ze skříně a pak zjistíte, že to, co držíte v ruce není oblečení, ale, no já nevím, třeba ...ruka kostlivce! Uaa, co to držím, honem pustit! Nepustil jsem ji, ale málem. Tím nemyslím, že by dotyčná byla stará nebo kostlivec, to vůbec ne, naopak, ale ten efekt na mě byl podobný... Zároveň to bylo hodně poučné. S každou partnerkou se dá objevit něco nového a vychytat mezery. S těma zkušenýma je to pro mě lekce v tom, že vidím a cítím, jaký je to rozdíl. Najedenou jdou věci lépe, a pokud nejdou, tak je to moje chyba. S podobnýma jako já, si to užívám a s méně zkušenýma, tzn. s úplnými začátečnicemi je to přínosné v tom, že se vracím zpátky k základům a můžu si je doplňovat. Takový jam vedle sebe postaví všechny zmíněné typy tanečníků a hned se lépe srovnává. Co před chvilkou nefungovalo, teď funguje, jak to? Co před chvilkou nefungovalo, teď nefunguje pořád, jak to? Co předtím fungovalo, teď...
Dotančeno, srdce bušilo, přežil jsem to. Úleva a euforie. Tak tohle je ono?
I to je jedna z mých cest a doufám, že jsem pořád jen na začátku, aby mi dlouho vydržela. Zatím je pořád co objevovat a moje bolehlavy, když dostanu odpovědi na některé otázky... ;-)
Jednou jsem se na lekci zeptal na jeden taneční krok zvaný half-break a dostalo se mi rychlé přednášky na téma dob a frázování jazzové hudby a na jakou dobu začínáme tančit párové a na jakou dobu sólové tance. Ještě zmatenější než na začátku jsem šel domů a přemýšlel nad tím. Bohužel jsem to tehdy neuměl pochopit a dnes mám snad jen mlhavou představu, ale jistý si pořád nejsem. Naštěstí se mi záhy dostalo rady od zkušeného, že mám prostě poslouchat a poslouchat tu hudbu a že časem pochopím, protože začnu slyšet a chápat vzorce. A tak poslouchám a poslouchám a občas na mě skutečně nějaký vzoreček a rovnice vyskočí.
A tím jsem se konečně dostal k názvu článku "Eight to the bar". Jedná se buď o osm dob v jednom taktu, což bylo populární frázování jazzové hudby, nebo se může jednat o počet lidí na baru. Obojí mi ale dělá potíže pochopit a vysvětlit (proč lidi chodí do baru, co mají proti hospodám?), takže se o to ani nebudu pokoušet.
A než se zase rozloučím, jen tak pro představu tady dám jedno z mých nejoblíbenějších videí. Nutno říct, že tohle jsou nejlepší tanečníci současnosti a je radost na ně pohledět. Každý s jiným stylem:
Komentáře