Měsíc na Zélandu je jako týden v Tokiu
Čas
tu plyne jinak, rychleji. Hned po přistání nevycházím z údivu
nad vstřícností zdejších lidí a úředníků, jejich milými
usměvy a zdvořilostí. Ujímají se mě hned od začátku a dávají
rady, dokonce mi i zařizují hotel alespoň na první noc, než se
stačím rozkoukat.
Průchod
přes imigrační a celní je jen formalita. Každý si rád
poslechne můj příběh. To chtějí všichni slyšet znovu a tak
vyprávím a vyprávím.
Cestou
z letiště autobusem jen přemýšlím o tom, co tu vlastně budu
dělat, itinerář sice mám, ale jak to tak vypadá, mám ho k
ničemu. Všechno, naprosto všechno je tu tak jiné, než jsem
čekal. Podnebí, kultura i samotní maoři.
Ti se zdají, že už dávno nejsou žádní divoši, nemají na
obličejích tetování (Moko),
ani nevyplazují jazyky a nedělají grimasy jako vidíme v televizi
při rugby. Místo toho jsou upravení, úslužní, slušní a zdá
se, že válečnou haku
vyměnili za šintoizmus. Jsem tak zmatený a unavený po dlouhé
cestě, že se chci nejdřív jen pořádně najíst a vyspat.
Po
ubytování ležím a snažím se ve všem vyznat. Dobře, že tu
mají wifi a tak můžu směle komunikovat nejen s rodinou. Ta se
taky nestačí divit, jak je Nový Zéland odlišný od toho, co je
vidět v televizi, na internetu, potažmo na Facebooku (co je tam, to
se počítá, pánové).
(žádné
z následujících fotek neprošly úpravou Photoshopem, Nový Zéland
nepotřebuje Photoshop, to Photoshop potřeb...ále...)
Na
jedné přednášce před odletem jsem se mimojiné dověděl, že
Nový Zéland prý nemá nijak zvláštní kuchyni. Nic, co by se
dalo označit za národní jídlo. Možná až na fish&chips
- to jsem sice kdysi jedl v Londýně, ale tady je úplně jiné!!!
No posuďte sami:
Také tradiční
maorská obydlí v přírodě vypadají jinak:
Animistické
náboženství má původ zase v přírodě a nemá svatostánky:
Písmo
nejdříve vůbec neměli, ale po příchodu kolonizátorů jedno
vymysleli – překreslovali svá Moko místo podpisů:
A
Maoři samotní...:
Zdroj: tomio.cz |
Tak
moment...tohle není Nový Zéland! To je Tomi... teda Tokio!!! Probouzím se z
delíria, je mi jako bych sežral Dysonovu sféru.
Už
si začínám správně vybavovat záležitosti několika posledních
dní. „...říkáte, že na Novém Zélandu nechcete pracovat a
přitom jste členem skupiny na Facebooku, kde lidé řeší
zaměstnání na NZ. Nechápu, proč by to někdo dělal...“ říká
NZ imigrační úředník po telefonu. Jsem v Tokiu, zrovna mě
odbavují do letadla...
-Nj...
nechápeš věcí...myslím
si. „ To přece nic neznamená. Tam se neřeší jen práce. Řeší
se tam i nákup a prodej aut, informace. O to mi šlo především.
Já tam žádnou práci nehledal, ani jsem nikde nic takového
nepsal. Dám vám kontakt na mého zaměstnavatele a můžete si
ověřit, že mám stálou práci a dovolenou jen na měsíc.“ ...a
proč bych tam vůbec měl chtít jít pracovat? Každý čech po tom
netouží...předpojatost.
„Oceňuju,
že mi to říkáte. Chvilku počkejte, budu přemýšlet..........
tak jsem se rozhodl, že vás dál nepustím!“
Odteď se mi jeho slova slévají v blekot, asi takovýto: „Proč by
to kdo dělal, blá, rozhodl jsem se, že ne, je to podezřelé,
bláblá, můžete kontaktovat třeba ambasádu v Turecku a zažádat
o pracovní víza, hyblá hublá, dejte mi k telefonu úředníka,
který mi vás předal, nazle.“
...To
nemůže být pravda, to se mi jen zdá, ještě spím...já jsem ale
v Tokiu! Letadlo je padesát metrů ode mě! Co můj batoh! To snad
ne, prosím, že to tak není, chápe se mě těžko ovládaná
panika... „Cože,
proč? Vždyt to nemyslíte vážně? A co mám teď dělat jako?“
„Kontaktujte
Tureckou ambasádu...“
„Cože,
proč?!“ - no tady je vidět, jak se člověk zasekne, neschopen
reagovat a argumentovat. Když máte něco na dosah, už vám to mává
před očima tak, že celý váš zorný úhel je tím vyplněn a v
podstatě máte plnou hlavu jen a jen toho... a vezmou vám to... z
těch nejmíň pravděpodobných důvodů...
Vždyť
všechno bylo v pořádku! Nic jsem neponechal náhodě. Žádná
víza nepotřebuji, splňuji všechny podmínky a dokonce víc než
to. Mám zpáteční letenku, délku pobytu jen měsíc, mám víc
než minimální požadovanou sumu na účtě, abych tu mohl být.
Stálou práci, kam se hodlám vrátit, itinerář cesty... Před
odjezdem jsem kontaktoval i NZ ambasádu v Berlíně a nechal si
tohle všechno potvrdit, že to stačí.
Nevezl
jsem si v batohu třeba monterky a jiné pracovní věci. Vezl jsem
si stan, spacák a karimatku. Vařič a ešus, pohorky, kompas, LP
průvodce, kapesní nůž...
Ale
taky mám Facebook a na něm olajkovány
stránky
Češi a Slováci na Novém Zélandě,
i když to vůbec nic neznamená. Nemusel jsem tam nic psát,
imigračnímu bylo hned jasné, že tam chci jet pracovat na černo.
Co je to za důkaz, za argument? Facebooková fabulace imigračního
úředníka má větší váhu, než předložená fakta.
Snažím
si jeho chování a přístup omluvit a vysvětlit. Že dělá jen
svojí práci, že od ní musí být citově odpojený, protože
jinak by ho sežrala, že... Ale moment, nasrat! Tohle dělat
nemusím. Já nemusím jeho pohnutky chápat ani se o to pokoušet!
On taky nechápal mě, neměl na to kapacitu - pochopit, že tam
opravdu nestojím o to pracovat a že fejsbůková subskripce je míň
než puf,
lehčí, než chmýří pampelišky. Z mého pohledu prostě odvedl
mizernou práci. Většina lidí v práci hned vidí, že něco
posrala. Tento úředník se ale asi nikdy nedozví, že posral a
rozmazal.
A
jak rozmazal? Je tu osobní křivda o tom, že se snažím být
poctivý a upřímný člověk a jsou tu tři hlavní důvody, proč
mi tohle všechno připadá jako podělaný chlapeček Zlomyslnost.
Toho si představuju jako Bárta Simpsona, který se zašklebí,
ukáže prostředníček a dejdarovským hláskem zaječí „NASRAT,
H-HU-É-H!!!
Tyhle
tři paradoxy, ironie nebo co, jsou:
1.
Zéland nikdy nebyl můj sen. O něj jsem ani tak nestál. Chtěl
jsem především navštívit svoji přítelkyni.
2.
Slib, který jsem dal v práci, když mi vytrhávali trn z paty, že
po roce neuteču a že zůstanu.
3.
Facebook jsem chtěl zrušit už několikrát. Na téma bezpečnost a
soukromí na internetu jsem s kolegy v práci vedl už nejeden
rozhovor. Oni vědí, že jsem trošku paranoidní. Tohle mě jen
utvrdilo. I když mám svůj profil na FB nastavený jen jako
soukromý pro přátele, je to nanic, pokud jsem členem otevřené
FB skupiny a je to nanic tváří v tvář vládním službám a
imigrařním úřadům, které mají asi speciální oprávnění
nasýsat do soukromí. Otálel jsem moc dlouho, zruším ho už brzo.
„Pokud
nemáš co skrývat, nemáš se ani čeho bát,“ tvrdí někdo.
Pravda, ale ani se nemůžu spolehnout na férovost a zdravý rozum
lidí, co mají k mým informacím přístup. I ta největší blbost
se dá obrátit a použít proti.
Poslal
jsem FB dotaz, jak to teda mají, jestli imigrační mohou nahlížet
do mého profilu. Odpověď zatím žádná.
Ale
kašlat na něj. Zdroj potíží bylo imigrační a jejich přílišná
paranoia, kdy s každým od začátku zaujmou postoj -nikomu nevěř. Jak mám někoho přesvědčit o tom, co nechci udělat?
Těžké. Teď už si jen pro svůj klid můžu vymýšlet vlastní
příběhy o tom, co bylo v pozadí toho všeho. Že by odhodlanost
někoho prostě nepustit? Mají na NZ už plno a
zruinoval bych je? „Rozkaz
zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu!“
Několikaměsíční
plánování, šetření, vybavování, zařizování přišlo
vniveč během pětiminutového rozhovoru. Nemluvě o nevyužitých
letenkách, ztrátě peněz a důstojnosti. V návaznosti na to
přišla o značné peníze i má přítelkyně, které si tak těžce
vydělala, ale to už je jiný příběh.
Nejhorší
je, že jsme přišli o Naši cestu.
Dobré
je, že nás to ještě víc stmelilo.
A
tak jsem po telefonování, dopisování a rozhovorech s leteckými
společnostmi, cestovním agentem, NZ a australskými konzuly a
imigračním dospěl k sepsání zoufalé stížnosti na imigrační
Nového Zélandu a požádání o vysvětlení a stanovisko. Je to jediná věc,
kterou snad můžu udělat. Všichni ambasadoři tvrdí, že je čistě
zálažitostí toho kterého státu a jeho imigrační politiky,
jestli vás pustí na své území. Dokonce i když splňujete
všechny požadavky pro vstup, pustit vás nemusí. A nemusí se
nikomu zodpovídat. Férové.
Stížnost
jsem odeslal a čekám na odpověď, pokud nějaká vůbec přijde. A
i kdyby, mám pocit, že neuslyším to, co slyšet chci – omluvu.
Místo
měsíční dovolené, jsem strávil týden v Tokiu frustrací a
pokoušením se s nastalou situací něco dělat. O dvou odpoledních
jsem udělal nějaké výlety, ale nic jsem z toho neměl. Snad
příště, Japonsko, za jiných okolností ti dám víc šancí. Na Zéland už se nechystám - jeho to trápit určitě nebude.
V životě každého cestovatele se někdy najde výlet, který prostě vybouchl.
V životě každého cestovatele se někdy najde výlet, který prostě vybouchl.
Závěrem
pár poznatků:
-
letecké společnosti levné letenky nevracejí, Austrian ale vyšel
vstříc a vrátil alespoň nějaké poplatky a umožnil rebook
letenky z Tokia zpět do ČR a to normálně běžné není. Oceňuju.
-
Air Asia mi jednou nic vrátit nemohla, podruhé mi ještě chtěli
napařit stornovací poplatek, až na třetí pokus mé přítelkyně
(má pěknější hlas) mi taky dají zpět alespoň poplatky.
-
cestovní pojištění od Axy už si AXA nechá, to mě ale
nepřekvapuje, je to celkem běžné. Také zmeškání letu kvůli
zpoždění pojišťovna hradit může (při nepřízni počasí, stávce...), ale už nemůže pomoci, když
let zmeškáte nenastoupením kvůli imigračnímu.
-
vstřícní provozovatelé Haka Lodge v Christchurch. I když měli
právo na strhnutí peněz z mého účtu za to, že jsme nepřijeli
a svoji tři měsíce starou rezervaci jsme museli zrušit, rozhodli
se, že to neudělají.