Varanasi

            Varanasi, posvátné město na řece Ganze, je proslulé svými gháty. To jsou schody k vodě, kde se lidé chodí koupat, omývat a prát. Obvykle nad nimi stojí ašrám. Plno z nich dali postavit různí maharádžové nebo doktoři a základní pointa byla taková, že tak jako dnes existují hotely, hostely a guesthousy, tak tehdy byly gháty a ašrámy. Místo, kde se znavení poutníci a nově příchozí do města mohli umýt, osvěžit a přespat.

------------
FOTKY
------------

            Tady ve Varanasi se nashromáždily na jednom místě desítky ghátů v úseku asi 2 km. Každý den sem chodí už od úsvitu plno lidí kvůli ranní koupeli. Pronajali jsme si loďku, což je tu normální byznys, a po ránu s východem slunce jsme vyjeli. Okolní teplota vzduchu je nižší, než teplota vody, takže ta se zdá teplá. Lidé přicházejí, sedají si na schůdky oblečení nebo polonazí a nebo se rovnou vrhají vstříct do její náruče. Každý má svůj rituál a způsob. Někteří se u toho i modlí.
            Ganga má prý mocnou sílu uzdravování a hinduisté věří, že je dobré zemřít přímo tady a být tu spálen. K tomu slouží spalovací gháty. Ty jsou tu asi dva. Ten větší a hlavní se jmenuje Manikarnikar. Pohřební hranice tu hoří neustále, i přes noc. Hromádky doutnajícího popela jsou shrnovány do řeky a na jejich místo jsou skrz zadní ulice Varanasi přinesena na nosítkách nová těla, zabalená v látce a zapalována. Pro mě to má k pěknému obřadu daleko, ale to proto, že to vnímám jinak. Já nevidím Gangu jako posvátnou a všechno okolo toho mě hned bije do očí a ostatních smyslů. Holt nejsem zdejší.
Místo působí spíš temně a zlověstně. Neustálý černý dým, těžký na dýchání. Okolí ghátu začazané od popela. Voda načernalá.  Kraví trus a moč a raději nepátrám, co to ti psy vytáhli z vody. Mladíci s tyčemi bouchají do ohořelých torz klacky, aby se rychleji rozpadala. Okolo toho se promenádují krávy, stojí i ve vodě a kdo ví, co žvýkají. Snad jen ty pozůstatky květin a věnců. Podivní chlápci tu číhají na turisty, aby z nich něco vymáčkli. Pod záminkou darování, nebo že jsou průvodci, nebo že jsou členy rodiny a za úplatek je nechají fotit. Fotit se nesmí, kvůli respektu k pozůstalým. Nicméně někteří skuteční z nich se přestanou pohoršovat, když jim strčíte rupie.
I tady je ašrám. Jenže ten má jiný účel. Sem chodí lidé zemřít. Čekat na smrt. Jsou buď staří, nebo nemocní. I tam můžeme vejít a záleží jen na nás, jestli něco darujeme. Jenže jsem tam nešel, ani nikdo o kom vím. Je to nedůstojné, tohle není zoo.
A jak dál to působí? Po příjezdu nastal útok, "Tuk tuk?" U ghátů byl trochu zmatek, zrovna probíhala nějaká slavnost, takže plno koupajících se hinduistů. Sádhuové natahující ruce, lidi nabízející všechno, od svezení na lodi, přes výrobky, masáže až po umytí uší nebo ostříhání. Posedávající lidé, koupele, kluci hrající kriket. Hnědá voda, v ní květiny, odpadky, plovoucí svíčky... Ještě v Agře jsem potkal plno lidí, co si Varanasi zamilovali. Na střeše našeho hostelu mi postarší francozská hipísačka řekla, že buď ho budu nenávidět, nebo milovat. A co na to já? První den určitě ne. Většinu druhého taky ne. Až na večer se něco změnilo. Zakončení slavnosti tancem a hudbou a konečně vidím Indii tak, jak jsem si ji představoval. Barevnou. Sárí a krásnými Indkami se to jen hemží. A jak jsem si přivykl na větší nápor otravů, nabízejících snad cokoliv asi každý pátý metr, tak to šlo. Najednou je odmítáte s úsměvem. Občas s nima prohodíte pár slov a jdete dál. Čím to? Snad pochopení, že tady se život s nikým nemazlí a ve Varanasi to je vidět ještě víc. Vetšina se snaží přežívat, proto se vnucují se vším možným. Nejsou nebezpeční jen je jich hodně a pro každého z nich jste obživa, dojná. Zbytek chce i něco vydělat.
Ulice se večer vylidní, přijdou krávy a psi, udělají hromádky a polehají si přímo doprostřed cesty. Prodejci zeleniny pak přes den prodávají svoje věci hned vedle. Kousek dál pod zaprášeným hadrem spí děti s babičkou. Notnou část dne tu pak i žebrají a občas se jim podaří někomu vytrhnout pomeranč z ruky a odpelášit s ním pryč. Pomeranč... Lidi s pahýly místo končetin se snaží něco vyprosit. Peněženka by vám na tohle nestačila.
            Žijou jinak. Pro nás nečistě, ale zato tvrdě. Jako ta štěňata, co jsem tu viděl. Zdraví nejslabší prostě nemají šanci. Mrzáci aspoň nějakou. Ale stejně všichni z nich jdou večer spát a ráno zase vstanou. Zkouší to až do konce a já si uvědomuju, jak šťasný člověk vlastně jsem a ani nemám právo chtít od života víc.

PS: Znovu na Manikarnice uz se mi to nezdalo takove jako predtim. Je to proste jen zakourene misto pro oko i pro nos. Uz se nezda jako misto neceho strasneho.
 - chtel jsem dat i obrazky, ale není doporučeno fotit u těchto spalovacích ghátů z respektu k pozůstalým