Nové Dilí: Jak to vypadá odtud

Namaste!

Ze všeho nejdříve: Nemůžu odtud odesílat sms, řeším to, ale operátor je jako vždy bezradný (po návratu půjdu dělat na operátorskou linku... rady "zkuste to několikrát restartovat" jsou boží!). Volat můžu, i přijímat, ale sms posílat prostě ne. Podle mě to je telefonem a firmwarem. Tak soráč, že neodpovídám.

----------
FOTKY
----------

Jinak jsem tu druhý den a už za první den plno zážitků. Už doprava sem byla jiná. Po výstupu z metra se na mě sbíhali. "Sir, to Pahar Ganj?" ignoroval jsem, věděl jsem, že je to kousek přes most, asi jen 500 m. On pokračoval "This is wrong way to Pahar Ganj...No way to Pahar Ganj!" Kecal jeden. Kdybych s ním jel, natáhl by mě. Je to jen přes zmíněný nadchod nad nádražím. Tam mě ale několikrát nechtěli pustit, že prý musím mít lístek na vlak. Voják říkal, že tam mám projít. Prošel jsem, už tam nikdo nebyl. Po cestě zpět o par hodin později na mě volali, ale šel jsem dál, prostě ignor. Příště jim řeknu o policii nebo ať mi ukážou nějaký průkaz, nebo neřeknu nic a jen půjdu. To je vůbec nejlepší způsob tady.

Ačkoliv jsem toho přečetl hodně, stejně se na tohle připravit nedá. Hluk, lidi, špína, naháněči, rikšáči, žebráci, feťáci, prodejci všeho možného a podobní filutové podnikavci (Sir, do you want something special? - tím myslí zorganizování výletu, rezervaci jízdenek, i drogy nebo nelepé děvy). Zas tak hrozné to ale není. Stalo se mi i dost pozitivního. Když mi třeba manželský pár ukazoval v příuliční restauraci, jak mám jíst svoje jídlo Special Thali s chapati plackama a rýží. Pak jeden chlapík, který mi sám od sebe pomohl najít dvě infocentra a nic po mě nechtěl... no dobře, chtěl moji píšťalku co mám na batohu pro svoji dceru, ale jsem mu vysvětlil, že tu potřebuju do hor. Pochopil to.

Spím v hotelu v pokoji za 350 rupek na noc (schválně jsem si ho vyjednal, nejdřív mi ho ani nenabídli, až když jsem jim řekl, jestli nemají levnější a zjišťuju později, že je to asi nejlevnější pokoj v "širokodaleko" při porovnání se čtyřmi dalšími, všechny minimálně o 100 INR dražší), 2x3 metry, jen postel a křeslo. Víc netřeba. Hajzlík s koupelnou mám na chodbě... vlastně hned vedlejší dveře, za stěnou. Ano, sprchují se i v noci. Ale po včerejších 36 hodinách bez spánku jsem usnul a probudil se až v 11hod dopoledne. Jsem na baťůžkářské ulici Pahar Ganj. Okýnko přímo do ulice ve třetím patře. Čert ví proč jsem zatím nikde nic neusmlouval, vždycky mě nachali odejít, to jsou ale způsoby, co? Haha. Asi nemají potřebu, protože turistů je tu dost. Jinak tato ulice a příležící uličky jsou samostatnou kapitolou. Jak jsem se tu dostal? Celkem kostrbatě. Za nádrem jsem šel do malé uličky, v domění, že je to ona. Nebyla. Byla to jen jedna příležící. Šel jsem rovně, začal výkop (ulička měla asi 3 metry na šířku, tak na každé straně zbyl asi 1m), jezdili motorky po obou stranách, bahýnko. Pak jsem zahl, ulička se ještě zmenšila, ale výkop už zmizel. Pach moči a hovínka; uvažování o návratu k nádru. Znovu zahl a... rozprosřela se hlavní ulice.

Mám tu i wifi ale nějak pofidérně fungo-nefunguje. Nejvíc funguje po ránu. Asi IFUP (indické FUP).

Dneska nedělám nic moc a momentálně píšu tohle. Jen jsem se procházel po Connaught place a pokoušel se tam bez úspěchu najíst. Moc drahé. Zaplul jsem do jedné reštiky a... něco bylo špatně. Stříbro, ubrusy, obsluha mě usadila, dokonce mi židli pod zadek posunula. Osazenstvo turisti a bohatě vyhlížející sikhové. Po kontrole jídelního lístku jsem zase vyplul ven. Jen za polívku okolo 150 rupek (na Pahar Ganji je za to hlavní jídlo+čaj masala+chapati) a hlavní chod od 300 až po 700 rupek. A to měla být tato reštika mezi levnějšíma, podle průvodce. Holt nemám aktuální vydání :)

Dneska je totiž pondělí a to má většina památek zavřeno, ale zítra chci do největší mešity v Indii - Jama Masjid a pak do lotosového chrámu. Je tam prý klid, na to se těším.

Pozítří Gandhi Smriti - muzeum a místo zavraždění Mahátmy Gándhího. A pak Indira Gandhi Memorial - pro změnu muzeum a místo zavraždění Indiry, manželky Mahátmy. Místa jsou kousek od sebe. No a zbytek dne uvidím.

Zatím se tu pohybuju jen metrem a nebo pěšky. V autobusech se nevyznám, mají jen čísla, ale nikde napsáno, kam jedou. Ani na zastávkách (průvodce sice něco zmiňuje, ale je to volaké také...). Rikšám se zatím vyhýbám. Na ty přijde řada asi až v Agře.

V jedné kanceláři orientující se na Kašmír mi chtěli už stornovat moje jízdenky a zařídit výlet do Kašmíru (že prý nejlepší období je tam právě teď, LP říká něco jiného) + 3 měsíční jízdenku na vlak v hodnotě 1000 USD!!! Klima se ochladilo, když jsem odmítl a tak jsem odešel. To se dělo v každé tur. kanceláři, i té oficiální vládní. Když zjistili, že chci opravdu jen informace a ne služby, tak už se nechtěli bavit (Já: And do you have any other suggestions for interesting places? Oni: No. Já: So thanks and goodbye. Oni nic.)

Jeden příjemný človíček mi taky chtěl pomoci. Kecali jsme asi 20 minut na ulici. On taky trekuje po Nepálu, jako já a nabízí mi jen informace, nechce žádné peníze. V jeho kanceláři. OK. O peníze si přímo neřekli, ale chtěli mi plánovat cesty. Odmítl jsem taky.

Na hostelu tady jsem potkal a pokecal s jižníma korejcema (o jejich severních sousedech jsem mlčel). Holka s klukem. Dali mi nějaké tipy a tak. Škoda, že to bylo včera večer, když jsem se vracel a už jsem viděl jen postel (později se ukázalo, že jsem se do ní stejně dostal až po 23 hod) a oni se chystali opustit Dilí, ale jinak jsem vážně uvažoval jim navrhnout nějaké posezení v baru. Byli pohodoví a milí. Tak vím, že Lotosový chrám stojí za to a taky, že ve Zlatém chrámu v Amritsaru dostanu jídlo velmi levně nebo zdarma a i nocleh. Starají se tam o chudé a bezdomovce a neodmítnou ani turisty (od těch se ale očekává dobrovolná částka za to jídlo nebo spaní). Holka navštívila Prahu asi před čtvrt rokem a chtěla i Český Krumlov. Kluk už tu cestuje měsíc a půl. Ani jsme se nepředstavili... a taky jsem si na ně mohl vzít kontakt, no příště už na to nezapomenu.

Je toho moc a nevím, co všechno by vás mohlo zajímat. Popisovat různá malá i velká setkání asi nemá smysl, ale jedno je patrné hned. Chudí lidi u nás jsou ve skutečnosti bohatí, ani neví jak moc. Nemocní u nás mají štěstí, že jsou nemocní u nás a ne tady. Tady neexistuje sociální podpora a zdravotní péče nebo úřad práce pro nezaměstnané. Buď jsi a nebo nejsi. A to doslova. Tito Neviditelní polehávají na holé zemi celý den, přikrytí kusem hadru, jen nohy čouhají, obkračovaní ze všech stran. Nikdo jim nevěnuje ani pohled, a ani oni o něj nestojí. Jen čekají na smrt, možná jsou i mrtví. Toho si všimne někdo až podle pachu. Tohle jsem viděl všude, ale nejvíc ve Starém Dilí na Chandni Chowk okolo Red Fort nebo směrem na Connaught place... a to jsou pořád turistická místa. Jak to pak vypadá ve slumech? Tam se ani podívat nepůjdu. Možná ale přeháním.

Žebráci sem tam něco dostanou.

Děti ulice v hloučcích se pokoušejí o kontakt "Hello sir, how are you? Where are you from? Sir, I lost my parents...sir....halo sir...mumlání " Já jim to věřím, ale nic s tím nezmůžu. A darováním peněz myslím taky ne. Můžou pro někoho jen pracovat a svoje vyžebrané peníze dají svým "pasákům" nebo kdo ví, co si za ně koupí. Vyděli jste Milionáře z chatrče? Víte o čem mluvím.

Matka, doslova bez bot, a s dítětem v náručí chce mlíko "Sir...sir...I want no money, but milk for my child, only milk. In this shop." Tourist Security policie ji odhání. Ona je domluvená s tím obchodníkem. Koupím jí mlíko, ona ho pak vrátí do obchodu a dostane nějakou částku.

Možná taky ale ne a aspoň to mlíko jsem jí koupit mohl, snad příště, od té doby jsem ji tu neviděl. Já se snažím to ignorovat a nepřemýšlet nad tím. Dobře nebo ne? Pomohl bych jim tak jen krátkodobě nebo vůbec, za to ale určitě bych podpořil je v tom pokračovat. Cynické a necitelné? Sám nevím.

Byl jsem svědkem krádeže, nebo o její pokus. Jen jsem slyšel křik, malátně utíkajícího (asi fet), špinavého kluka, málem ho smetlo auto a za ním jeden...pak dva, tři, čtyři (zástup se zvětšoval) lidi. Další na druhé straně silnice, když to viděli, mu začli nadbíhat. Hotové povstání. Asi jim ale utekl. Ale je dobré vědět, že kdyby něco, spustím hluk a někdo mi snad pomůže. Ne jak u nás, kde by odvraceli oči a zapírali.

Jdu plánovat zítřek, pozítří a první den dva v Agře. Teď to vypadá, že jsem si Agru naplánoval na zbytečně dlouho, ale co už.

Přátelé, kamarádi! Nevím, jak to, co teď odesílám vám k přečtení, bude vypadat a vyznívat. Jestli vesele nebo to druhé, ale píšu to, co vidím a cítím. Věřte ale, že já se mám dobře. Pomalu se aklimatuzuju a vstřebávám. Třeba hned příští zprávy budou mrťos kruťos bombastické, tak se těšte! Protože čím víc věcí se mění, tím víc jich zůstává stejných => pod okny mi tu dnes večer a včera taky prohučela svatba. Procesí skotačících a tančících lidí, indky v krásných sárí se šperky, hrající kapela a ženich (nebo nevěsta) na ozdobeném koni. Škoda, že jsem obě viděl jen ze střechy našeho hosto-hotelu. Tak vidíte, život jde jedněm tam a jiným onam, skončí ale všem úplně stejně.

PS: Obrázky budou jindy. Myslel jsem skoro na vše, ale na editační program fotek jsem zapomněl. Jsou moc velké, na posílání na net to není.

PPS: A krávy tu fakt chodí po ulici a živí se vším! ("Já tu v okolí znám všechny krávy, ale vás jsem tady ještě neviděl!") ...Jo a po nádru pobíhají opice s červenou prdelí!

Zduř buřt