Co jsem si (ne)nechal ujít v Thajsku

Nádherné pláže jihu - ten písek, moře a služby na úrovni, spoře oděné holky, potápění. Trek, meditace a masáže na severu. Tohle všechno jsem si plánoval v Thajsku. Těšil jsem se, jak vám to všechno popíšu a ukážu na fotkách. Dopadlo to ale všechno trošku jinak.

-----------------
FOTKY

-----------------

V Bangkoku jsem se vůbec poprvé za celou dobu naprosto úplně vykašlal na všechny památky co jsou v průvodcích. Už několikrát jsem si vyhrožoval, že to fakt udělám, protože mě z velké části čučení na ně nebaví. A nejen na ně. Vykašlal jsem se úplně na všechno kromě thajského boxu a masáží (obyčejných, bez happy endu). To jsem chtěl vidět a zažít. Největšího ležícího Buddhu, největšího emeraldového Buddhu a jiné jsem nechal ladem. Ať si leží dál. Chtěl jsem pořádný boj, vidět jak si někdo dává do držky a zakouší bolest. Tak jako já.

Jak už jsem psal, v Nepálu mě postihla moje blbost a tak jsem si tam uhnal cosi s kyčlema. "Ale už skoro dobré, zbytek doléčím v Thajsku a bude," myslel jsem si. A opravdu, během prvních čtyř dní jsem vyléčil to, co mi v Nepálu trvalo měsíc. Teplé podnebí, lepší léky. Pořád jsem ale nemohl stát moc dlouho nebo chodit s těžkým batohem.

Večer na boxerském stadioně probíhal podle mých představ. Připlatil jsem si, abych mohl sedět a být u ringu. Trošku jsem jen litoval, že nemůžu být mezi thajcema, kteří měli místo opodál na stojáka. Tam panoval správný kotel. Lidi řvali při každém úspěšném zásahu, vsázeli se, pokřikovali a povzbuzovali.

Já měl ale taky dobrý výhled. Trenéři borců pořvávali, jeden dokonce poskakoval okolo ringu, boxoval se vzduchem a uhýbal ranám, jakoby svého svěřence na dálku ovládal. Působivá podívaná.

Borci mladí, zápasy od začátečníků až po profíky. Kopy a ťafky, které by mě složily na první pokus. Kolena do žeber a lokty do obličeje. Nejdřív se jen tak oťukávají v prvním kole, ty další už je to boj. Za celý večer asi devíti zápasu vidíme dvě KO. Je to jak vypínač:

Pěst letí na bradu, ta se zatřepe, borec nahodí nepřítomný pohled doblba a sune se k zemi. Záleží jak silný byl účinek narkózy. Někdy se rozední celkem hned, ještě před dopadem, někdy až na zemi, a někdy až po vteřinách nebo minutách. Mezitím ještě inkasuje než dopadne. Už u něj je sudí, překlápí ho na bok a vytahuje chránič zubů. Nohy a ruce zacukají, to je restart systému, on už nabírá pohled a snaží se o kontrolu nad tělem. Zvedá se na loket, hledí, snaží se vstát, šoupe nohama sem a tam. To je konec zápasu. Do ringu naběhne lékař a trenéři. Bude v pohodě. Pomáhají mu vstát, nemá ještě sílu v nohou, tak ho drží dva lidi za gumu trenek a pochodují s ním do vítězova rohu, kde mu soupeřovi trenéři poděkují, poplácají po hlavě a odvedou pryč z ringu.

Líbilo se mi, že zachovávají jakousi etiketu nebo čest a poděkují si navzájem za zápas. Žádné posměšky a machrování, tak jak je zvykem na západě. To je sport a úcta k soupeři - poraženému i vítězi.

Další plán bylo potápění na Similan a Surin Islands. Kousek od Phuketu, místo jménem Khao Lak. Šest dní a nocí na lodi, osmnáct ponorů celkem. Paráda! Na lodi se vaří výborně, instruktoři potápění jsou boží a je tu dokonce česká instruktorka Bára z Ostravy. Co víc si přát. Snad jen ty žraloky, které jsme neviděli. Teda skoro.

Hned po prvním dnu potápění jsem večer zalezl do postele. Zas kyčle. Plavání není problém. Ale to čekání s výstrojí na zádech před ponorem, a pak zas vylézání s výstrojí ven do lodi, to už problém byl. Od dalších dní jsem si domluvil, že to vše budu dělat ve vodě. Postupně se můj stav zlepšil do úplného uzdravení. Plavání mě srovnalo.

Při jednom ponoru jsem viděl něco, co vypadalo jako metrový žralok. Zamrazilo mě. Začal jsem ziřivě ukazovat, instruktorka ale signalizovala, že to žralok není. Až na lodi mi vysvětlila a ukázala v knížce, že to byla Cobia. Ryba žraloku jen podobná. Měli jsme ale štěstí na chobotnice, stingray, jenkins ray, grouper, želvy, scorpion fish, a moji oblíbenou box fish – ryba ve tvaru krabičky, která se při ohrožení nafoune (nasaje do žaludku vodu nebo vzduch), aby predátora zastrašila velikostí. Tak kompenzuje svoji pomalost. Někdy, když je to útok ze zálohy, nafoukne se třeba až predátorovi v krku a ten se udusí. A když se neudusí, tak se otráví, protože je to ryba většinou jedovatá. Zákeřnice. Jen pitomí potápěči si z ní dělají srandu a šťouchají do ní prstem, aby se nafoukla a pak se tomu děsně smějou (jako v těch animácích). Takhle to udělají dvakrát třikrát a ryba chcípne. Je to pro ni stres si pořád takhle zvětšovat objem vnitřností a těla. Škoda, že ji nemám na fotkách. Mimochodem podmořské fotky jsem nefotil já. Jen jsem si je sesbíral od kolegy potápěče Chrise.

Po večerech jsme hráli hru Werewolf (něco jako Palermo), popíjeli nebo vystoupili na břeh na pláž, pokud jsme byli poblíž nějakého ostrova.

Bylo to super a už dvě hodiny po vylodění a konci dobrodružství mi to chybělo. Chtěl bych pořád. Ne nadarmo se říká, že dělat profesionálního potápěče je práce snů.

Jenže co ty nohy? Dal jsem si pár dní oraz, abych se mohl pohybovat konečně s plným nasazením. Už už to bylo v pořádku. Pak jsem sebou jednou šlahl v koupelně na mokrých dlaždičkých. Pád sám o sobě nebolel, to jen to balancování, které asi taky znáte při takových manévrech smýk-hýc-krok-hop-hýc-vžummm-žuch. A bylo. "K*VA KYČLE!"

Druhý den to ale nebylo tak zlé a tak jsme se vydali k večeru na pláž se spolubydlícíma. Bylo krásně, nebezpečí nehrozilo. Ital šel vlevo, já uprostřed, polák vpravo. Od italových nohou najednou z díry vyběhl vystrašený krab. Jasně, že běžel do boku, jak to mají v oblibě, a vůbec se nerozhlížel. Běžel k moři podle instinktu. V cestě jsem byl já. Vrazil mi do nohy a nejdřív leknutím, a pak abych ho nezašlápl jsem začal poskakovat okolo. Chudák. Nakonec prokličkoval až do moře a já se svalil do písku jak fotbalista do vápna. "Se na to vyseru už, fixku...!" Ital nadávkám nerozuměl, polák byl zticha. Pryč odtud, to je prokleté místo.

Při návratu domů, okolo jedné v noci, na chodníku postávala, pomrkávala a povolávala na mě jedna turistická pracovnice. Byla škaredá, šel jsem spát. Gymnastické cviky až budu zdravý, takže po ránu honem do lékárny.

Je tu taková potíž v Thajsku. Zdá se mi, že v lékárnách většinou nepracují lékárníci, ale prodavači. Abyčejně neví skoro nic. Ne jak u nás, kdy jim řeknete co vás trápí, a buď vám doporučí lék nebo lékaře. Já jsem ale už zkušený kotníkový a kolenový potížista a vím, že mám prostě jen v pytli nějaké šlachy. Taky vím, co zabírá. Bohužel, léky jako u nás tu sice mají, ale zabere vám jejich sehnání.

V Chiang Mai jsem měl v plánu navštívit klášter Doi Suthep, kde je možnost i meditací, to ale prozatím nepřipadá v úvahu. Nepřipadají v úvahu ani jiné aktivity, kterých je tu dost a dost – trekování, rafting, projížďka na slonech, návštěva etnických vesnic, lanové atrakce v džungli...ani oblíbené kurzy vaření (dlouhé postávání a pobíhání). Tak tu jen nabírám pevný postoj (pevný názor aby u mě jeden pohledal) a připravuju se na další putování do míst, kde se už strašně moc těším od úplného začátku mojí cesty – Laosu, Kambodži a Barmy.

Z toho co jsem tu viděl soudím, že Thajsko je krásné a má určitě co nabídnout. Jen hlubší seznámení bude muset proběhnout jindy. Starají se tu o vás. Je to ráj pro odpočinek, krásnou dovolenou, pařby... a rehabilitaci. Náročným lidem by tohle ale nemuselo stačit. Kdo by chtěl raději poznat kulturu tolik nedotčenou turismem, asi by měl jet do jiné země. Je hebké a zabalené ve voňavém a měkkém ručníku s orchidejí a kokosovým mýdlem navrchu.

Mířím pryč pláže Koh Panganu, Krabi, Phi Phi a Phuketu. Vaše písky se mě nedotknou. Až tak vás to ale mrzet nemusí - brzo byste mě měli plné zrnka.