Kalimantan - Tanjung Puting, park králů
Orangutani na Borneu
Fotky
21. - 23.6.
Tanjung Puting je jeden z mála národních parků, kde můžete pozorovat orangutany ve volné přírodě. Orangutani (v překladu "lesní člověk") patří do skupiny opů a jsou z nich největší žijící na stromech. Do stejné skupiny patří třeba šimpanz nebo gorila (ty se ale pohybují převážně na zemi).
Návštěva parku je mojí poslední zastávkou na Kalimantanu. Bohužel tu proběhla a pořád probíhá masivní deforestace kvůli těžbě palmového oleje, diamantů a dřeva. 75% pralesa už je vykáceno a orangutani přežívají převážně už jen tady, v chráněných parcích. Jestli i ty padnou, padne i orangutan jako ohrožený druh. Vymře. Přijel jsem v noci, našel policejní stanici, na které jsem se musel zaregistrovat (povolení jsem dostal i přes chybějící kopii víz) a zbytek tmy jsem prospal na stanici na gauči: „Stejně ti jede bus až za 2 hodiny, relaxuj.“ Tak jsem relaxoval. S busem to bylo složitější a tak jsem skončil na motorce – ojeku, s velkým batohem na zádech a malý měl na břichu řidič.
Proběhlo najmutí agentury, jinak se tam nedostanete, která poskytuje průvodce, klotok, kapitána, kuchaře a pucfleka a zrovna tak jídlo a pití. Myslím, že nemůžu být spokojenější. Setkávám se tu se společníkem z Belgie – už tu 2 dny čeká na někoho, ke komu by se mohl přidat, aby ho to vyšlo levněji. Tak jsem tu a můžeme vyrazit.
Za chvilku už plujeme po řece a jíme snídani. Náš průvodce je opravdu dobrý. Tuhle práci dělá teprve 4 roky, ale vyrůstal v podstatě ve vesnici v džungli. Tam, kde my jdeme v botech, on jde bosky. Hned po první hodině máme možnost vidět krokodýla. Máme možnost, protože já, jako obvykle, všechno propásnu. Vidím jen vlnky, to jak se nad ním zavřela voda. Ale nevadí, tohle je začátek prvního dne.
Přijíždíme k první stanici, kotvíme a připojujeme se k jiným skupinám turistů, kteří se jdou taky podívat na krmení. Je tu vyvýšená plošina, na kterou rangeri vysypou banány a zahoukají signál. Po chvilce začneme vidět orangutany, jak se hýbou v korunách stromů. Visí za jednu ruku a jednu nohu a rozhlíží se, jako se rozhlíželi námořníci ze stěžně, jestli neuvidí obzor. Dorazí na plošinu a začnou se ládovat. Zajímavé je sledovat styly stolování. Orangutani jsou každý jiní a i různě jí. Někteří nechtějí být na očích zvědavých turistů s foťákama, a tak nabírají banány do náručí a mizí v korunách. Jiní s klidem sedí a jí. Nejvtipnější jsou ale ti soukromníci, co se jich snaží nabrat co nejvíc – strkají si banány jeden po druhém do pusy – čtyři, pět, šest, sedm – až vypadají jako vlk z Jen počkej, zajíci!, když si nacpal do pusy asi 40 cigaret, a ještě nějaké si vezmou do jedné ruky. S tím vším nákladem začnou šplhat nahoru, odkud pak na nás jen hážou a plivou slupky. Teda oni je nehážou přímo na nás schválně, hážou je prostě pod sebe, a tam jsme my. Jedna turistka schytala spršku moči.
Rozruch - opodál se zatřesou stromy a větve a všichni orangutani se dávají na ústup. Slyšíme od rangerů „It's the king!“ („To je král!“). Neboli alfasamec, se kterým ostatní samci nechtějí přijít do styku dřív, než přijde jejich čas. Krále tu nikdo nečekal, ti se zas tak často neobjevují, jsou samotáři. Tenhle se jmenuje Yoni. A je velký, že prackou by vás zatloukl jak hřebík. Sedne si zády k obecenstvu a začne se ládovat, po chvíli se odváží znovu přiblížit i samice, ty můžou. Samci v okolí se rozprchli. Asi po hodině představení končí a jdeme zpátky na klotok.
Jedeme kus dál proti proudu řeky a já konečně vidím krokodýla. Teda spíš to, co se z něj ve vodě vidět dá. Kus čumáku s hlavou a hřbet. Vypadá to jako klacek. Po dvou vteřinách si ale uvědomí, že je pozorován a ponoří se pod hladinu. OK, tak tady se koupat nebudeme. Před pár lety tu jeden napadl a zabil koupajícího se němce, co nedbal varování. Pokračujeme a vidíme nějaké gibony, makaky a kahau nosaté (opice s obrovskými nosy, jak okurky). Je jich celá tlupa, a když se dají do pohybu, je to jako déšť opic, z větve na větev, ze stromu na strom, a ty se jen prohýbají. Můj foťák to ale nezvládá – mačkám spoušť při startu skoku a na displeji se mi objeví krásná rozmazaná fotka opice, co dopadá na protější strom (a to fotím na sportovní režim). Cítím něco na noze, podívám se dolů – sedí mi tam obrovská luční kobylka a kapitán lodi se směje. To on mi ji tam položil, a čekal, jak se neleknu. Fotím i ji. Kotvíme na noc.
Výtečná večeře a usínání přímo na palubě pod moskytiérou a nebezskou klenbou posetou hvězdama. V noci se budím na záchod a zkusmo svítím baterkou po okolí, jestli náhodu neuvidím záblesky páru očí ve vodě. Nic.
Ráno nás budí řev gibonů, plujeme a kus dál a vydáváme se do hlavního kempu – Leaky. Tady to všechno začalo před několika desetiletími prací jedné vědkyně. Tak jako gorily v africe mají svoji doktorku, tak i tady orangutani jednu mají.
Jdeme na denní trek parkem. Vede nás jeden ranger – dajak a cestou nám všechno ukazuje. On i průvodce mají obrovské znalosti lesa. Průvodce jde, jak jinak než bosky, ranger ukazuje malé masožravé rostliny. Malé zelené kádě se sladkou tekutinou uvnitř, kterou chutnáme a zrovna tak to dělá i hmyz, ale ten už se ze smrtelné pasti nedostane. Ne že by se rostlina zavřela, prostě tekutina jen hmyz rozleptá a vstřebá. Pokračujeme dál a vidíme různé druhy ptáků a opic, posloucháme zvuky: „Co je to pořád za cvrkot,“ ptám se. „To jsou cikády,“ odpovídají, a zanedlouho vidíme jednu z největších, kterou i oni sami měli možnost vidět.
Míjíme nekonečný zástup termitů – pohybují se jako jedno tělo, jako had a není jim konec. O kus dál vidíme na zemi velké rozlámané kusy hub. Ty rostou na stromě jako u nás, ale tyhle dokážou unést váhu až 3 dospělých lidí. Nevycházím z údivu nad tím vším a dostávám žízeň. Míjíme liány, na kterých se houpeme a já nadhazuju, jestli to je ten druh, ze kterého se můžeme napít. „Ne, to není on. Ty jsou támhle.“ Průvodce vytáhne svou dýkomačetu, usekne liánu nejdřív nahoře a pak dole a nastaví mi ji. Voda je to pěkně chladná a čerstvá s jemnou příchutí a vůní, mě to připadá jak vůně kokosu. Dál cestou můj spolucestovatel nabírá jako cestující pijavice, naštěstí se nestihly zakousnout.
Po návratu do kempu si prohlížíme místní muzeum a za námi přichází i skupinka jiných turistů. Jedna ženská taky měla pijavice na chodidlech. Zbavili se jich solí a my teď máme možnost vidět, jak se zastavuje takové krvácení. Ranka je malá, ale pijavice do ní vpustí něco, co zabraňuje srážlivosti krve a proto pořád slabě krvácí. Už vím, proč rangeri pořád kouří. Teď jeden z nich vytahuje cigaretu, rozdělá z ní tabák a smíchá s vodou. Výsledné blátičko přiťápne na ránu a za chvilku je po krvi.
Po obědě na lodi se vracíme zpátky do kempu pozorovat další krmení. Blížíme se k místu a v tom před nás dopadne sprška listí a klacků. Nad námi je jeden samec, vztekle trhá větve listí a háže je dolů. Za pár metrů dál už se dovídáme proč. Je tu král. V tomhle teritoriu je to samce jménem Tom a dostáváme varování – Tom je agresivnější, větší a silnější než Yoni. Tom, při příchodu ke krmení, který jsme neviděli, pronásledoval a odehnal onoho samce, který si teď celý vzteky bez sebe vylívá pifku na okolní vegetaci. A dáváme jim za pravdu, Tom je velký i na orangutana. Budí respekt jen z toho, že sedí zády a ani se na nás nepodívá. Lidi fotí jako diví. Jenže brzo se i oni a já klidíme z cesty. Tom se rozhodl znovu pronásledovat onoho troufajícího si samce, co dělá po okolí brajgl. Proštrádoval si to středem přikrčujících se turistů a potících se rangerů (teda potíme se i normálně z toho vedra, ale teď nám potní žlázy...). Sledujeme ho, chytá kmeny stromů a šplá po nich, ohýbají se. Jde výš a výš, mění stromy a větve, zakřupe to, jeden stromek neunese jeho váhu a on padá asi z pětimetrové výšky až na zem. Okamžitě šplhá zase nahoru a pokračuje. Mizí z dohledu, vidíme jen otřásající se listí. Scéna jak z King Konga. Po chvilce i to ustalo. Zpátky u plošiny je ale živo. Všichni orangutani z okolí využívají situace a chtějí toho sežrat co nejvíc. Hltají jak trefení, další si snaží roztrhnout hubu od ucha k uchu a nacpat si tam co nejvíc banánů do zásoby. Hostina tak pokračuje asi 10 minut a pak se vrátil Tom. Všichni zas utekli, jen samice zůstaly. S jednou z nich se pokouší Tom navázat „kamarádství“, ale po očichání ztrácí zájem – samice má malé mladé a nemůže mít teď další.
Wow, to bylo něco! Vracíme se k lodi a je tu pozdvižení. Giboni vyčenichali jídlo a tak tu okouní celá jejich rodinka. Pokouší se o nekoordinovaný útok na jeden z kotvícíh klotoků. Neúspěšně, jsou zahnáni. My se jdeme koupat. I v téhle oblasti jsou krokouši, ale zatím tu není vidět žádný. Jsou tu jen dva varani (ne ti komodští) a tak průvodci skáčou do vody a já taky. Varani se pokouší o lov, jenže člověk je na ně příliš, prostě na ně šplícháme vodu a oni se dají na ústup. Po krásné minutě svlažení ve vodě ale raději lezu ven. Nejsem Mike Dundee, abych si tu hrál na lovce krokodýlů. Dopadl bych jako jednohubka.
Vylezl jsem z vody a šel na loď. Stojím, a během jednoho mrknutí oka se stane tohle: zpozazábradlí, metr ode mě, se vynořuje gibon, běží ke mně, natáhne ruku a zpod nohy mi sebere poslední kousek smaženého banánu, co tam zůstal na talíři od svačiny. Taková rychlost, že jsem se nestihl ani pohnout, jen z pusy mi vyšlo jedno tyvole, když už byla potvora na půlcesty zpátky k zábradlí. Jeden z varanů se pokouší dostat k nám na loď, lekl se mojeho obličeje („Jé, co to jé, fůj,“ pomyslel si asi)
Další den jdeme na jiné stanoviště, a opět máme obrovské štěstí – i tentokrát přišel místní král. Tenhle byl ale nejmenší z nich. I tak by nám ale rukama přelomil páteř. To ale oni nedělají. Jejich způsob boje je kousání. Průvodce je taky šťastný a říká, že tohle je teprve po druhé, co tohohle viděl. Je tu i plno jiných orangutanů a nemají takový respekt před svým králem – je totiž celkem mírumilovný. Jeden z orangutanů je trošku mešuge - celý jeho příchod a pobyt provází zvuk, jako když někomu dáváte dlouhou mlasakavou pusu (tj. ne tu s jazykem). Ten zvuk je u nich normální, snaží se tak zastrašit, ale on to dělá pořád. Já přemýšlím, co si asi mysleli první evropští kolonizátoři (holanďani), když tu dorazili a viděli orangutany ve větvích. Opravdu jak velký chlupatý člověk. Napadá mě slovo sashquash.
Cestou z parku ještě navštěvujeme místní vesnici a pak už jedeme zpátky do Kumai. Perlička na závěr – průvodce nás upozorňuje na domy v přístavu. Vypadají jako normální, jen nemají okna. Nevíme, co to je a necháváme se podat. Je to jenom pro vlaštvoky a majitelé jsou většinou číňani – v Číně je oblíbená polévka z ptačích hnízd (nest soup). Z vlaštovčích. Vezmou hnízdo, prý ho slisují a dají do polévky a je to moc zdravé a taky pěkně drahé. Tohle slyším teda poprvé. Nevím, ale opravdu mi připadá, že ti číňani strčí do huby úplně cokoliv :)
A já pomalu sumíruju. Tohle místo mi bude chybět. Vychytali jsme luxusní počasí - jen dvě nebo tři dešťové přeháňky. Ani moskytů nebylo tolik, vzhledem k tomu, že Kalimantanu se taky přezdívá Ostrov komárů. Prostě ideál. Takže my měli štěstí všechny 3 dny – viděli jsme všechny 3 alfasamce, kteří se během tří dnů vidět dají, což se jen tak nestává. Nespočet jiných druhů opic, krokodýly, varany, ptáky, rostliny, divoká prasata a hmyz. Starali se o nás, vyvařovali nám královsky a průvodce je vůbec chlapík. Naučil se anglicky a španělsky během konverzování s turistama. Jednou večer jsem ho načapal – v jedné ruce španělský překlad Ostrova pokladů a v druhé španělský slovník. Žádná škola, žádné kurzy. Těžký samouk. Přeju mu, aby to dotáhl daleko – k vlastní firmě pro turisty. Spolucestovatel z Belgie taky na pohodu a tak mám z parku pocit ne stoprocentní, ale byl to aspoň, dejme tomu, zážitek na 120% a lepší tečku za Kalimantanem jsem si nemohl přát. Celé to bylo dobrodružství se špatným i dobrým a v nejlepším se má přestat a to se mi povedlo. Nazítří odplouvám lodí zpět na Jávu, kde si jen odskočím na sopku Gunung Bromo (bez článku, ale s fotkami). To bude taky novinka – z Kalimantanu na Jávu poprvé za tuto cestu strávím na velké lodi den a noc!
Fotky
21. - 23.6.
Tanjung Puting je jeden z mála národních parků, kde můžete pozorovat orangutany ve volné přírodě. Orangutani (v překladu "lesní člověk") patří do skupiny opů a jsou z nich největší žijící na stromech. Do stejné skupiny patří třeba šimpanz nebo gorila (ty se ale pohybují převážně na zemi).
Návštěva parku je mojí poslední zastávkou na Kalimantanu. Bohužel tu proběhla a pořád probíhá masivní deforestace kvůli těžbě palmového oleje, diamantů a dřeva. 75% pralesa už je vykáceno a orangutani přežívají převážně už jen tady, v chráněných parcích. Jestli i ty padnou, padne i orangutan jako ohrožený druh. Vymře. Přijel jsem v noci, našel policejní stanici, na které jsem se musel zaregistrovat (povolení jsem dostal i přes chybějící kopii víz) a zbytek tmy jsem prospal na stanici na gauči: „Stejně ti jede bus až za 2 hodiny, relaxuj.“ Tak jsem relaxoval. S busem to bylo složitější a tak jsem skončil na motorce – ojeku, s velkým batohem na zádech a malý měl na břichu řidič.
Proběhlo najmutí agentury, jinak se tam nedostanete, která poskytuje průvodce, klotok, kapitána, kuchaře a pucfleka a zrovna tak jídlo a pití. Myslím, že nemůžu být spokojenější. Setkávám se tu se společníkem z Belgie – už tu 2 dny čeká na někoho, ke komu by se mohl přidat, aby ho to vyšlo levněji. Tak jsem tu a můžeme vyrazit.
Za chvilku už plujeme po řece a jíme snídani. Náš průvodce je opravdu dobrý. Tuhle práci dělá teprve 4 roky, ale vyrůstal v podstatě ve vesnici v džungli. Tam, kde my jdeme v botech, on jde bosky. Hned po první hodině máme možnost vidět krokodýla. Máme možnost, protože já, jako obvykle, všechno propásnu. Vidím jen vlnky, to jak se nad ním zavřela voda. Ale nevadí, tohle je začátek prvního dne.
Přijíždíme k první stanici, kotvíme a připojujeme se k jiným skupinám turistů, kteří se jdou taky podívat na krmení. Je tu vyvýšená plošina, na kterou rangeri vysypou banány a zahoukají signál. Po chvilce začneme vidět orangutany, jak se hýbou v korunách stromů. Visí za jednu ruku a jednu nohu a rozhlíží se, jako se rozhlíželi námořníci ze stěžně, jestli neuvidí obzor. Dorazí na plošinu a začnou se ládovat. Zajímavé je sledovat styly stolování. Orangutani jsou každý jiní a i různě jí. Někteří nechtějí být na očích zvědavých turistů s foťákama, a tak nabírají banány do náručí a mizí v korunách. Jiní s klidem sedí a jí. Nejvtipnější jsou ale ti soukromníci, co se jich snaží nabrat co nejvíc – strkají si banány jeden po druhém do pusy – čtyři, pět, šest, sedm – až vypadají jako vlk z Jen počkej, zajíci!, když si nacpal do pusy asi 40 cigaret, a ještě nějaké si vezmou do jedné ruky. S tím vším nákladem začnou šplhat nahoru, odkud pak na nás jen hážou a plivou slupky. Teda oni je nehážou přímo na nás schválně, hážou je prostě pod sebe, a tam jsme my. Jedna turistka schytala spršku moči.
Rozruch - opodál se zatřesou stromy a větve a všichni orangutani se dávají na ústup. Slyšíme od rangerů „It's the king!“ („To je král!“). Neboli alfasamec, se kterým ostatní samci nechtějí přijít do styku dřív, než přijde jejich čas. Krále tu nikdo nečekal, ti se zas tak často neobjevují, jsou samotáři. Tenhle se jmenuje Yoni. A je velký, že prackou by vás zatloukl jak hřebík. Sedne si zády k obecenstvu a začne se ládovat, po chvíli se odváží znovu přiblížit i samice, ty můžou. Samci v okolí se rozprchli. Asi po hodině představení končí a jdeme zpátky na klotok.
Jedeme kus dál proti proudu řeky a já konečně vidím krokodýla. Teda spíš to, co se z něj ve vodě vidět dá. Kus čumáku s hlavou a hřbet. Vypadá to jako klacek. Po dvou vteřinách si ale uvědomí, že je pozorován a ponoří se pod hladinu. OK, tak tady se koupat nebudeme. Před pár lety tu jeden napadl a zabil koupajícího se němce, co nedbal varování. Pokračujeme a vidíme nějaké gibony, makaky a kahau nosaté (opice s obrovskými nosy, jak okurky). Je jich celá tlupa, a když se dají do pohybu, je to jako déšť opic, z větve na větev, ze stromu na strom, a ty se jen prohýbají. Můj foťák to ale nezvládá – mačkám spoušť při startu skoku a na displeji se mi objeví krásná rozmazaná fotka opice, co dopadá na protější strom (a to fotím na sportovní režim). Cítím něco na noze, podívám se dolů – sedí mi tam obrovská luční kobylka a kapitán lodi se směje. To on mi ji tam položil, a čekal, jak se neleknu. Fotím i ji. Kotvíme na noc.
Výtečná večeře a usínání přímo na palubě pod moskytiérou a nebezskou klenbou posetou hvězdama. V noci se budím na záchod a zkusmo svítím baterkou po okolí, jestli náhodu neuvidím záblesky páru očí ve vodě. Nic.
Ráno nás budí řev gibonů, plujeme a kus dál a vydáváme se do hlavního kempu – Leaky. Tady to všechno začalo před několika desetiletími prací jedné vědkyně. Tak jako gorily v africe mají svoji doktorku, tak i tady orangutani jednu mají.
Jdeme na denní trek parkem. Vede nás jeden ranger – dajak a cestou nám všechno ukazuje. On i průvodce mají obrovské znalosti lesa. Průvodce jde, jak jinak než bosky, ranger ukazuje malé masožravé rostliny. Malé zelené kádě se sladkou tekutinou uvnitř, kterou chutnáme a zrovna tak to dělá i hmyz, ale ten už se ze smrtelné pasti nedostane. Ne že by se rostlina zavřela, prostě tekutina jen hmyz rozleptá a vstřebá. Pokračujeme dál a vidíme různé druhy ptáků a opic, posloucháme zvuky: „Co je to pořád za cvrkot,“ ptám se. „To jsou cikády,“ odpovídají, a zanedlouho vidíme jednu z největších, kterou i oni sami měli možnost vidět.
Míjíme nekonečný zástup termitů – pohybují se jako jedno tělo, jako had a není jim konec. O kus dál vidíme na zemi velké rozlámané kusy hub. Ty rostou na stromě jako u nás, ale tyhle dokážou unést váhu až 3 dospělých lidí. Nevycházím z údivu nad tím vším a dostávám žízeň. Míjíme liány, na kterých se houpeme a já nadhazuju, jestli to je ten druh, ze kterého se můžeme napít. „Ne, to není on. Ty jsou támhle.“ Průvodce vytáhne svou dýkomačetu, usekne liánu nejdřív nahoře a pak dole a nastaví mi ji. Voda je to pěkně chladná a čerstvá s jemnou příchutí a vůní, mě to připadá jak vůně kokosu. Dál cestou můj spolucestovatel nabírá jako cestující pijavice, naštěstí se nestihly zakousnout.
Po návratu do kempu si prohlížíme místní muzeum a za námi přichází i skupinka jiných turistů. Jedna ženská taky měla pijavice na chodidlech. Zbavili se jich solí a my teď máme možnost vidět, jak se zastavuje takové krvácení. Ranka je malá, ale pijavice do ní vpustí něco, co zabraňuje srážlivosti krve a proto pořád slabě krvácí. Už vím, proč rangeri pořád kouří. Teď jeden z nich vytahuje cigaretu, rozdělá z ní tabák a smíchá s vodou. Výsledné blátičko přiťápne na ránu a za chvilku je po krvi.
Po obědě na lodi se vracíme zpátky do kempu pozorovat další krmení. Blížíme se k místu a v tom před nás dopadne sprška listí a klacků. Nad námi je jeden samec, vztekle trhá větve listí a háže je dolů. Za pár metrů dál už se dovídáme proč. Je tu král. V tomhle teritoriu je to samce jménem Tom a dostáváme varování – Tom je agresivnější, větší a silnější než Yoni. Tom, při příchodu ke krmení, který jsme neviděli, pronásledoval a odehnal onoho samce, který si teď celý vzteky bez sebe vylívá pifku na okolní vegetaci. A dáváme jim za pravdu, Tom je velký i na orangutana. Budí respekt jen z toho, že sedí zády a ani se na nás nepodívá. Lidi fotí jako diví. Jenže brzo se i oni a já klidíme z cesty. Tom se rozhodl znovu pronásledovat onoho troufajícího si samce, co dělá po okolí brajgl. Proštrádoval si to středem přikrčujících se turistů a potících se rangerů (teda potíme se i normálně z toho vedra, ale teď nám potní žlázy...). Sledujeme ho, chytá kmeny stromů a šplá po nich, ohýbají se. Jde výš a výš, mění stromy a větve, zakřupe to, jeden stromek neunese jeho váhu a on padá asi z pětimetrové výšky až na zem. Okamžitě šplhá zase nahoru a pokračuje. Mizí z dohledu, vidíme jen otřásající se listí. Scéna jak z King Konga. Po chvilce i to ustalo. Zpátky u plošiny je ale živo. Všichni orangutani z okolí využívají situace a chtějí toho sežrat co nejvíc. Hltají jak trefení, další si snaží roztrhnout hubu od ucha k uchu a nacpat si tam co nejvíc banánů do zásoby. Hostina tak pokračuje asi 10 minut a pak se vrátil Tom. Všichni zas utekli, jen samice zůstaly. S jednou z nich se pokouší Tom navázat „kamarádství“, ale po očichání ztrácí zájem – samice má malé mladé a nemůže mít teď další.
Wow, to bylo něco! Vracíme se k lodi a je tu pozdvižení. Giboni vyčenichali jídlo a tak tu okouní celá jejich rodinka. Pokouší se o nekoordinovaný útok na jeden z kotvícíh klotoků. Neúspěšně, jsou zahnáni. My se jdeme koupat. I v téhle oblasti jsou krokouši, ale zatím tu není vidět žádný. Jsou tu jen dva varani (ne ti komodští) a tak průvodci skáčou do vody a já taky. Varani se pokouší o lov, jenže člověk je na ně příliš, prostě na ně šplícháme vodu a oni se dají na ústup. Po krásné minutě svlažení ve vodě ale raději lezu ven. Nejsem Mike Dundee, abych si tu hrál na lovce krokodýlů. Dopadl bych jako jednohubka.
Vylezl jsem z vody a šel na loď. Stojím, a během jednoho mrknutí oka se stane tohle: zpozazábradlí, metr ode mě, se vynořuje gibon, běží ke mně, natáhne ruku a zpod nohy mi sebere poslední kousek smaženého banánu, co tam zůstal na talíři od svačiny. Taková rychlost, že jsem se nestihl ani pohnout, jen z pusy mi vyšlo jedno tyvole, když už byla potvora na půlcesty zpátky k zábradlí. Jeden z varanů se pokouší dostat k nám na loď, lekl se mojeho obličeje („Jé, co to jé, fůj,“ pomyslel si asi)
Další den jdeme na jiné stanoviště, a opět máme obrovské štěstí – i tentokrát přišel místní král. Tenhle byl ale nejmenší z nich. I tak by nám ale rukama přelomil páteř. To ale oni nedělají. Jejich způsob boje je kousání. Průvodce je taky šťastný a říká, že tohle je teprve po druhé, co tohohle viděl. Je tu i plno jiných orangutanů a nemají takový respekt před svým králem – je totiž celkem mírumilovný. Jeden z orangutanů je trošku mešuge - celý jeho příchod a pobyt provází zvuk, jako když někomu dáváte dlouhou mlasakavou pusu (tj. ne tu s jazykem). Ten zvuk je u nich normální, snaží se tak zastrašit, ale on to dělá pořád. Já přemýšlím, co si asi mysleli první evropští kolonizátoři (holanďani), když tu dorazili a viděli orangutany ve větvích. Opravdu jak velký chlupatý člověk. Napadá mě slovo sashquash.
Cestou z parku ještě navštěvujeme místní vesnici a pak už jedeme zpátky do Kumai. Perlička na závěr – průvodce nás upozorňuje na domy v přístavu. Vypadají jako normální, jen nemají okna. Nevíme, co to je a necháváme se podat. Je to jenom pro vlaštvoky a majitelé jsou většinou číňani – v Číně je oblíbená polévka z ptačích hnízd (nest soup). Z vlaštovčích. Vezmou hnízdo, prý ho slisují a dají do polévky a je to moc zdravé a taky pěkně drahé. Tohle slyším teda poprvé. Nevím, ale opravdu mi připadá, že ti číňani strčí do huby úplně cokoliv :)
A já pomalu sumíruju. Tohle místo mi bude chybět. Vychytali jsme luxusní počasí - jen dvě nebo tři dešťové přeháňky. Ani moskytů nebylo tolik, vzhledem k tomu, že Kalimantanu se taky přezdívá Ostrov komárů. Prostě ideál. Takže my měli štěstí všechny 3 dny – viděli jsme všechny 3 alfasamce, kteří se během tří dnů vidět dají, což se jen tak nestává. Nespočet jiných druhů opic, krokodýly, varany, ptáky, rostliny, divoká prasata a hmyz. Starali se o nás, vyvařovali nám královsky a průvodce je vůbec chlapík. Naučil se anglicky a španělsky během konverzování s turistama. Jednou večer jsem ho načapal – v jedné ruce španělský překlad Ostrova pokladů a v druhé španělský slovník. Žádná škola, žádné kurzy. Těžký samouk. Přeju mu, aby to dotáhl daleko – k vlastní firmě pro turisty. Spolucestovatel z Belgie taky na pohodu a tak mám z parku pocit ne stoprocentní, ale byl to aspoň, dejme tomu, zážitek na 120% a lepší tečku za Kalimantanem jsem si nemohl přát. Celé to bylo dobrodružství se špatným i dobrým a v nejlepším se má přestat a to se mi povedlo. Nazítří odplouvám lodí zpět na Jávu, kde si jen odskočím na sopku Gunung Bromo (bez článku, ale s fotkami). To bude taky novinka – z Kalimantanu na Jávu poprvé za tuto cestu strávím na velké lodi den a noc!
Den a noc, den a noc -
mořská nemoc, mořská nemoc.
Ehm, ne-e, chabý rým? Tak teda nic.
Kouř je přece taky dým. Je tu hic, těpic, pic.
Komentáře
Okomentovat