Kolkata

Kolkata, Culcutta... jak chcete. Ležím ráno na pokoji, větrák hlasitě přede jako kolovrátek a já bilancuju. Budou to dva měsíce, co jsem odjel z domu. Tak co bych tak asi sdělil ostatním?

----------
FOTKY
---------- 

Nejdřív můžu popstat, jak obyčejně probíhá cestování. Na začátku všeho musíte vědět, kam chcete jet, a co tam dělat nebo vidět, ale pak to víceméně probíhá stejně. Musíte sehnat lístek na vlak (jakože to je nejlevnější nejrozšířenější způsob cestování v Indii). I to bývá problém. Indie je narvaná k prasnutí jak pupek Pandrholy. Musíte vyplnit formulář-rezervaci-žádost o lístek. Když ho vyplníte blbě, máte smůlu a musíte znovu. Někdy vám to zabere i pět hodin a stejně nevíte, jestli lístek dostanete, protože vlak je plný. Dají vám něco jako lístek, zaplatíte, ale máte tam napsáno WL (waiting list) a vy se pak musíte před nástupem do vlaku dovědět, jestli už se nějaké místo uvolnilo (někdo rezervaci zrušil). Pokud ne, dostanete peníze zpět a nikam nejedete. Můžete využít tzv. turistickou kvótu, některé vlaky mají místo vyhrazené pro turisty. Nebo Tatkal kvótu. Systém asi takový, že 24 hod před odjezdem vlaku ještě dráhy nabídnou posledních pár (asi 50?) míst za zvýšenou cenu. Vy musíte být rychlí hned ráno. Proto se toto dělává přes agentury, které si ještě namastí kapsu za poplatek. Jednou mi tento systém někdo vysvětloval, jedná se o to, že to celé dělají třeba tři lidi. Jeden kontroluje dostupnost lístků, další telefonuje a objednává a další dělá nevím co... Ve větších a turistických městech mají speciální oddělení pro turisty, kde vám poradí, ale i tak tam můžete ve frontě strávit pár hodin.

Máte lístek a jedete – jste rádi. A ještě víc, pokud jedete na horní lavici (v případě sleeper classy), to máte svůj prostor. Prostřední lavice se sklopí a slouží jako opěradlo pro lidi sedící dole. Většinou, pokud chcete spat, tak veše místa opustí. Ale kecat můžou až do noci. Batohy si můžete dát na zem a zamknout, pokud máte čím. Posledně z Darjeelingu jsme tam viděli pobíhat malinkou krysu, batohy šly nahoru, není to pohodlné a možná moc opatrné, ale pokud je můj batoh celý můj majetek tady, nechci v něm mít prokousané díry :)

Po příjezdu na místo to probíhá všechno podobně. Vyleze z vlaku a většinou se chcete dostat na místo, kde složit hlavu. Každé město mívá nějakou oblast pro turisty, kde je spousta hotelů všelijakých cenových kategorií, restaurací a obchodů. V Novém Dilí je to oblast Pahar Ganj, v Agře Taj Ganj, ve Varanasi oblast ghátů, a tady v Kolkatě oblast Suddar street. Jdete ven hledat dopravu, sesypou se na vás taxíkáři, autorikšáci, cyklorikšáci a tady v Kolkatě poprvé jsem v ulicích viděl i ruční rikši. Nabídnou...pokřiknou vám cenu. Obvykle už v hlavě bliká červený majáček, když ještě před cenou zaslechnu slova jako "very cheap...only..." a pak to přijde. V Kolkatě to bylo "velmi levně jen za 250 rupií pro oba". Tak chvilku pobíháte u nádraží, smlouváte, snažíte se najít předplacené stanoviště, kde vám mají pevné ceny a vy nemusíte smlouvat. Pokud dorazíte brzo ráno jako my, tak máte smůlu, boudičky jsou ještě zavřené. My ale z moudrých knih a jiných cestovatelů víme, že je to asi jen 3km daleko a cena by měla být okolo 30-40 rupií. Tak se cena pomalinku snižuje, když vidí naše odhodlání a pobíhání. Na 200, 150, 100 a nakonec kýžených 80 rupií za oba. Což je stejně víc, než mají místní, ale dál už by se nám jít nepodařilo a jsme unavení.

Jste v oblasti kde chcete být. Dobře. Už jsou u vás místní a tahají vás do hotelů (pokud se o to předtím nepokusil řidič). "Very cheap, only 700 for both." To ne, my jsme nízkonákladoví, chcem něco do 300. Nacházíme double room za 270 pro oba, jupí! Místo ale není vábné, tak jdeme pryč, hledat dál. Další místa jsou buď dražší a nebo plná. Z nás už tečou potůčky potu, protože je tu horko a dusno... co teprve asi dole v Kerale. Jdem zpátky na první místo a ubytováváme se. Nakonec to není tak zlé. I teplá voda tu je, tu ale nepotřebujem, jsme rádi za studenou. Rozdíl oproti Darjeelingu, tam jsme se i do vroucí sprchy museli nutit ("Možná se dneska po 3 dnech osprchuju... ale je zima... možná si nevšimnou, když ještě den počkám..."). Jsme tu, je tu i plno zápaďanů. Posedávají, pokecávají v dormitorech, na střechách, chodbách. Slyším španělštinu, angličtinu, vidím japonce a korejce. Korejců je vůbec plno ve světě. Je to u nich batůžkářský boom. Většinou ještě studenti o prázdninách, protože pak už nemají čas... Hmm v komplexu hostelu potkáváme venku krysičku, kousek od hostelu jsou venku i záchody (díra v zemi, tři stěny) a ruční prádelna.

Co tu dělat? To je na vás. Pamětihodností je Indie plná. Chutí, vůní a lidí taky. Můžete dělat něco nebo vůbec nic. Někdy trávím dny pobíháním a sháněním nečeho, jindy jen flákáním a jezením. Jedno ale mají dny společné – nikdy nejsou stejné. Mluvíte s jinýma lidma než včera, jíte jinde něco jiného, máte jiné zážitky každý den., vidíte jiné věci a jiné události. Na konci každého dne si říkám "To už je zas další den v prdeli? To to uteklo. Udělal jsem hodně/neudělal jsem skoro nic." A teď to budou dva měsíce a já si říkám "WOW dva měsíce a připadá mi to jako půl roku. Co asi bude za další dva měsíce, nebo za rok?" Je to tím, že zážitky prožíváte víc a jsou různorodější. Vnímáte pozorněji moment za momentem, den za dnem. Stereotyp se zatím nedostavuje, než se dostaví, tak už jste zase na cestě a zažíváte kolotoč.

Zpátky doma si vzpomínám, jak uběhl týden nebo i měsíc, a já nedokázal říct, co zajímavého se stalo, co jsem dělal. Dělilo se to jen na pondělí-pátek-víkend... a z toho většinou jen na do práce-oběd-z práce...

Svět je velký a plný cestujících. Nejvíc jsem asi potkal frantíků a korejců. Nějaké japonce, rusy, němce, švédy, američany....čechů asi 6 a třeba slováky a poláky zatím žádné (ale nic si z toho nedělejte kuci, nepotkal jsem ani žádné severní korejce :))

Když slyším některé lidi vyprávět se zapálením o zemích, kde jsem ani jet nechtěl, začínám uvažovat i o nich. Jako Japonsko, sice drahé, ale krásné. Starají se o všechno, jsou perfekcionalisti a není pravda, že jsou xenofobní. Naopak se vám snaží pomoc hned, jak vytáhnete mapu. Jsou ale plaší, tak k vám přistupují s úklonama jedině většinou, pokud jste sami. Skupinku už tolik neosloví...

Dál, co jen jsem slyšel o Botswaně, Mozambiku, Etiopii...Jižní Africe, ta prý je na začátek cestování po Africe nejlehčí. A co třeba navštívit drahý Karibik (měl jsem sen, že doma v budoucnosti vlastním nefalšovaný nástěnný obraz, nefalšovaného krvelačného piráta jako řemen, kříženec Černovousa a Dlouhého Johna Silvera, s plnovousem, páskou přes oko, zeleným papouškem na rameni a kloboukem...HARRR HARRR HARRR Johnny Depp hadra). Jižní Ameriku (třeba Peru, nevím proč kakrblé, ale Peru mi zní v hlavě už dlouho). Tam je prý místo, na které lezete moc dlouho ve sněhu, vyškrábete se nahoru a zjistíte, že je to doutnající sopka pokrytá sněhem. Sednete si na lopatu, co vláčíte s sebou a sfrčíte to po prdeli zase dolů...

Vidět tak staré mayské, olmécké, toltécké stavby v džungli... Střední a severní Ameriku, Kanadu, Rusko, Island a koneckonců v Evropě je taky plno zemí.

Ale samotná Asie je obrovská a já trávím jen v Indii už dva měsíce a další dva nebo tři mě tu čekají... nevím. Přemýšlím kam jít a co vynechat tady v Indii, kam jít a co vynechat v Asii, ve Světě. Možná jediné štěstí, že zatím se dá turisticky (ale už ne baťůžkářsky) dostat jen na oběžnou dráhu Země.

PS: někdy při rozhovorech nebo zážitcích si cestovatelé tak mimoděk sdělí, že existuje něco, nějaká síla, co pracuje jen pro nás. Pokud se máte někam dostat, tak se tam dostanete, pokud máte mít peníze, tak se k vám ONY nějak dostanou... to se mi líbí, a jsem jedině nerad, když mi něco nevychází, to je ale proto, že mysl je zatím nepružná a nepřizpůsobuje se jako větve stromu ve větru. Nejednou mi v hlavě zazní slova Bruce Lee: "Be water my frined. It can change the shape. You can put water in the cup, it becomes the cup, you put it in the bottle, it becomes the bottle. Now water can flow, stand still or crush the rock. Be like a water." (překl. "Buď jako voda. Ta může měnit tvar podle svojí nádoby. Dáš ji do hrnku, stane se hrnkem, dáš ji do lahve, stane se lahví. Může téct, stát nebo rozdrtit kámen. Buď jako voda") Podobná slova mi řekla i Radha v Bodhgayi, když jsem s ní měl rozhovor jeden na jednoho, ale k tomu přidala ještě: "Be calm and still like an empty space. Nothing can hit on you, cause there is nothing to hit. Yet it does not mean to be passive." (překl. Být klidný a stálý jako prázdný prostor. Nic tě nezasáhne, protože není co zasahovat. Neznamená to ale být pasivní." ....to jsou ty věci o egu, chtění, rezistenci vůči všemu, to je na dlouhou trať).

PPS: nejednou jsem slyšel nehezké věci o Lonely Planet průvodcích, že nepíší férově pravdivě. Prý je lepší Rough Guides a nebo online Wikitravel. A prý vůbec nejlepší je nemít nic a prostě jet. Neskonale složitější, neskonale lepší. Staří hipíci mi říkají " Ve svých dvaceti jsem vystoupila na letišti v Kalkatě a byla jsem tu." Žádné knižní průvodce, internety, mobily, předpřipravená síť hotelů a služeb, cestovních agentur. To muselo být jiné dobrodružství, když jediný kontakt s rodinou a přáteli byl pomocí dopisů, které putovaly měsíce, nebo občasných telefonátů z policejních stanic :)