Krásná léta, kruté zimy
Vítejte v Topolnaji! Vesnici na sibiřské Altaji, kde má každý dům i báňu (saunu), kde občas snídáte chléb se solí (jako scéna z Babičky Boženy Němcové), kde se topí dřevem a každý ho tu rube jak o závod, kde je moc krásně, ale život tu je těžký.
Tři noci a 2.5 dne ve vlaku. Moje nejdelší cesta vlakem vůbec. Vlak patřil do sítí transsibiřských magistrál (žádný vlak se tak přímo nejmenuje) - z Moskvy do Barnaulu. Z Barnaulu autobusem do Byisku a z Byisku busem do Topolnaje, kterou mnohokrát projížděl sám malíř Roerich (někteří ho mají za hotovou legendu).
Tady se mám setkat s kamarádem Igorem, co jsme spolu (a s jinými) strávili tolik času v Bodhgayi a ve Varanasi v Indii.
Přicházím do eko osady a.... nikdo tu není. Čekám 5 minut a objevují se první lidi. První dva dny jen trávím seznamováním se s lidma a místníma obyčejema, drobnou prací v osadě a saunováním předtím, než se vydáme na dvouhodinový pochod do tábora v kopcích a lesích, kde jsou další lidi, a kde mám celou tu dobu namířeno.
Zdejší léto, celé dva měsíce, je horké. A zimy jsou kruté, okolo půl roku. Většinou okolo -35 stupnů, ale někdy teplota klesá až k -45 až -50. Ideální doba na báň. Teď tu je sice pěkně, ale to nevadí, nechám si to ujít (stejně se to tu provozuje pravidelně každou sobotu po celé vsi).
V porovnání s mojí zkušeností u nás je tu trošku rozdíl. Sauna je pořádně vytopená pecí, nad ní jsou rozehřáté kameny, které se polévají vodou až to syčí a vytváří páru a nad nimi horká voda na pozdější umývání. Co ale nesmí chybět, je košťátko, kterým se šleháte buď sami, nebo vám někdo pomáhá. Je tu mnohem větší horko a nevysedává se tu obvyklých 13 minut (zhruba, každému dle chuti), ale spíš kratší dobu, okolo 7 minut a víc koleček. Metlička se skládá z kopřiv, větviček břízy a marihuany (ta tu roste normálně divoce, lidi ji nekouří, ale dělají si různé masti, mléka – jeden člověk si prý vyléčil žaludeční vředy půlročním pitím konopného mléka; másla a konopné provazy). Před použitím si ji musíte spařit horkou vodou, jinak by to těma kopřivama hodně bolelo. A pozor! Přes přirození se nešleháte (varování přišlo včas, pozdvižená ruka zastavena :))
V mezičase koleček se drbete a mydlíte v předbáni. V zimě byste skočili do sněhové závěje, v létě si musíte vystačit studenou vodou ze studny (další věc – nikde tu není vodovod, každý dům má pumpu a pumpuje se do kýblů a lavorů, a když je třeba horká voda, tak se uvaří), kterou na sebe chrstnete a z úst se vám vydere něco, čím byste zostudili i medvěda (a že tu v okolí žijou).
V táboře pobýváme celé dny, jíme, spíme, vaříme, čteme, muzikantujeme a workshopujeme (jógy, meditace, masáže...). Trošičku na spůzob Rainbow setkání, bylo mi vysvětleno. Je to tady vůbec samá divoženka a divožák, co nejraději chodí bosky.
A ty čaje, mňam. Cestou přes louky a háje děvušky sbírají byliny jako dušica (asi naše mateřídouška), melisa (něco jako máta, ale ne máta), heřmánek... a další různé názvy a vůně. Něco se hned naháže do vody a uvaří se čaj, něco se suší na slunci.
Koupele probíhají v nedalekých dvou říčkách. Jedna má takovou normální studenější teplotu a dá se na ní zvyknout a můžete v ní být několik minut. Ta druhá, sice průzračnější a čistější, ale za to o moc studenější, pramení ze země kousek odtud. Jednou jsem ji na sebe vylil z kýblu, hlava se mi roztočila a rozbolela a kulky skoro zalezly zpátky do břicha.
A ty hvězdy nad hlavou při usínání, to je jako sen. Všude černočerná tma, nikde žádné světlo z pouličního osvětlení. Jednou ráno, těsně nad svítáním, na rozhraní tmy a světla, mě probudil zvuk zvonku. Posadil jsem se a pohyb a zvuk ustal. Všude okolo mě pasoucí se koně. Do té doby si mě vůbec ani nevšimli, pak mě chvilku sledovali, když jsem se vynořil z orosené trávy, a když zjistili, že jsem jen neškodný člověk, vrátili se k pasení a já ke spaní. Bylo to jako probuzení se ze snu do jiného snu. Volně se pasoucí krávy a koně jsou tu normální, ale tohle bylo magické. Už jim jen chyběly rohy a křídla, aby se z nich stali jednorožci a pegasové.
Další podobné setkání o několik dní později. Při koupeli v řece a odpočívání na kameni se okolo seskupily krávy a koně a chtěli pít. Jenže se báli. Postávali okolo a nechtěli se přiblížit. Pak ty nejstatečnější krávy (sežraly nám kilo brambor, potvory) a koně ostražitě proběhly okolo, po očku mě sledující (a kadící mi do vody). Jen ta hříbata ne a ne. Tak ani ty matky ne. Stály tam 20 minut, 30 minut... přešlapovaly na místě a zoufale se rozhlížely, až jsem si sebral svoje hadry a konečně je nechal se v klidu napít. Bylo poznat jejich úlevu, když jsem odešel.
Teď jsem v eko osadě a za pár dní vyrážíme na Beluchu, kde je celoroční sníh. Snad všechno dobře dopadne. Co potom dál se teprve uvidí, ale už teď se možná něco rýsuje. Ulan Ude a tělo buddhistického mnicha Etigelova, který se prý po smrti nerozpadá a prý nepoužili nic z toho, co potřebujou plácat na Lenina, aby se jim neobrátil v prach.
Do svidaniya!
Komentáře
Okomentovat