Zasněný Laos

Netrvá dlouho, než si uvědomíte, že v Laosu se nic nemusí a nic nespěchá. Plánoval jsem si tu čtrnáct dní, a zůstal jsem tři týdny. V místech, kde jsem chtěl být dlouho, jsem byl krátce, a tam, kde jsem chtěl být jen jednu dvě noci, jsem nakonec zůstal nejdéle. Dlouho jsem uvažoval, co mám o Laosu napsat. Je to pohodové pomalé místo, a já ho pojal jako příležitost k moc nedělání. Jak mám ale tohle předat, když je to jen pocit?

----------------
FOTKY

----------------

Z Thajska do Laosu jsem se vydal přes Mekong a po něm pak dvoudenní plavbou až do města Luang Prabang. O tom jsem slyšel plno dobrého a těšil jsem se. LP je francouzské koloniální městečko a slouží jako základna pro výlety do okolních jeskyní, vodopádů a vesnic, pro kajaking a treky. Podle jedněch českých týpků, které jsem potkával už od hranic, je to "turistická sračka" a podle spousty jiných lidí úplně skvělé místo, které v Laosu působí jako zjevení. Čistota, kavárničky, zákusky, sendviče... Naneštěstí jsem po řece od hranic dorazil v pátek v podvečer. Navíc v období čínského nového roku. Všude nacpáno k prasknutí a ceny vysoko nahoře. Jako sračku bych ale LP neoznačil. Je to pěkné město, jen tam pro mě nebylo moc zajímavého.

Vyrazil jsem nahoru do vesnice Nong Kiaow a odtud hned ráno do Muang Ngoi na doporučení lidí. Malá turistická vesnička, kde je jedna ulička. Elektřina není po většinu dne a už vůbec ne internet a televize. Super! Jeden den jsme strávili výletem do jeskyní (které jsme částečně proplavali a na druhé straně zjistili, že se to dá obejít i suchou nohou), blízké vesnice a vodopádům. V téhle vesnici jsme taky našli ubytování. Za 5000 kipů na noc. Nejlevnější ubytování ve dvě hodiny vzdáleném Muang Ngoi bylo za 40000. Potkali jsme tu český pár, který cestuje s knižním průvodcem jen proto, aby věděli, čemu se mají vyhnout. Připutovali ze severu Laosu a nad cenama v turistických oblastech kroutili hlavou a vyprávěli, co kolik stojí nahoře, kde není turista ani jeden.

Vodopádů a jeskyní je v Laosu vůbec strašně moc. U každé vesnice jsou nějaké, někdy je to ale jen čůrek vody stékající po kamenech.

Další den jsme dělali tubing – necháte se unášet (spíš musíte pádlovat, protože řeka se skoro nehýbe) líným proudem řeky v duši od traktoru. To nás ale moc nebavilo.

Přesun do Vang Vien, rybářské vesnice, která bývala jen o tubingu, kouření a různých vylepšováků nálady. Tady u břehu řeky bývalo plno hospod, kde se turisti při tubingu nalili happy šejkama (marihuanové, houbové) a pokračovali dál po řece. Kvůli mnoha zraněním a někdy i úmrtím tady vláda zakročila a většinu míst pozavírala. Řeka je plná ostrých kamenů a šťastní lidi po šťastných koktejlech do ní skákali, aby byli ještě šťastnější. Buď byli opravdu šťastní i dál po vynoření, anebo je odvezli do nemocnice. Někdy se nevynořili vůbec. Pít při dušování po řece sice pořád můžete, ale už to není zdaleka takový odvaz a hrozí vám pokuta.

Já tady podnikl výlet na kajaku a návštěvu modré laguny a jeskyně, ve které by mohlo přistát letadlo. Při pumových náletech za války se tu schovávala celá vesnice.

Ve Vientiane, hlavním městě Laosu, jsme si prohlédli Buddha park (parčík se sochama nejen Buddhy), jinak nás tohle místo moc neoslovilo, a tak jsme jeden večer strávili hledáním kina. Najít se nám ho povedlo, film hráli sice zrovna hollywoodský, ale předabovaný a bez titulků. Jako náhradní plán jsme vymysleli něco rozhodně úplně laosského – bowling.

Při procházení nočních ulic plných turistů se tu pohybují i ladyboys. Jednou jsem tak šel s kamarády, a dva z krasavco-krasavic se mi zahákli do rámě. Jeden(na) mě štípl(a) do tváře a druhý(á) mi rukou hrábl(a) po nářadí. To mě úplně dostalo, vůbec jsem nevěděl, jak reagovat. Technicky vzato to byli chlapi, zevnějškem ženské. Odstrčit, dát ránu, pohoršeně zařvat, vtipkovat a zahrát to do ztracena? Než jsem se rozhodl, pustili(y) se mě. Tzv. kamarádi se pohihňávali. Od té doby jsem to měl na talíři pořád.

V Pakse byl plán jít se podívat na okolní vodopády, ale nakonec jsme tam byli jen jednu noc, a hned ráno jsme zvedli kotvy a vyrazili na 4000 ostrovů. Jsme tu totiž na začátku období sucha. Neprší, všechno je vyschlé a teplota se přes den šplhá hodně vysoko. Dobrovolně vycházíme ven jen brzo ráno nebo pozdě odpoledne. Přes poledne podnikáme věci jen omezeně a tak treky po okolí jsou volbou pro ty, kteří chtějí něco dělat za každou cenu.

Čtyři tisíce ostrovů, Si Phan Don, je sousostroví na Mekongu těsně u hranic s Kambodžou. Vybrali jsme ostrov Don Det a tady jsem strávili poslední čtyři dny pohromadě s lidma, co jsem pravidelně od Muang Ngoi potkával a ve Vientiane jsem se k nim připojil nadobro. Hladina Mekongu je nízko a nepůsobí tak kolosálně, jako když je období dešťů. To ale nevadí, tohle místo je zrozeno pro pohodu, klídek a tabáček. Dny jsme probendili v hamakách, projížďkami na kolech po ostrově (dá se objet za dvacet minut až půl hodiny a obejít asi za dvě) a návštěvou místních velkých i malých vodopádů. Konečně byl vidět Mekong v síle. Nejen líně se převalující skoro stojatou vodu a s ní líně se převalující čas.

Laos je jiný. Trošku pozadu oproti Thajsku, Kambodži, Vietnamu a možná zbytku Jihovýchodní Asie (snad s vyjímkou Barmy). I když jsou si tyto země podobné, v krásném Laosu je zdaleka nejvíc znát ono uvolněné nespěchání.