Dalajlámov a věci mezi nebem a zemí
Dharamsala, místo tibetských uprchlíků na úpatí Himalájí. O něco výš se rozkládá McLaod Ganj, kde přebývá Dalai Lama, když zrovna necestuje. Je tu i jeho chrám. Dharamkot a Baghsu jsou místa poblíž McLaodu, vesnice pro turisty. Dlouho nevím, co vlastně napsat o těchto místech. Neděláte tu skoro nic a přesto nemáte dost času. Všelijaké kurzy, od vaření Momo (tibetské plněné knedlíky), přes masáže (ajurvédské, tibetské, čínské, japonské, reiki, směsice všeho), reflexologie, terapie minulých životů, krystalové terapie (všechny mají zaručené výsledky, samozřejmě), nebo jen kurzy anglické konverzace s tibeťanama, meditace, jóga, hudební večery a jídlo. Hlavně jídlo. Za dobu pobytu jsem se jen jednou vrátil k indické kuchyni, které už mám dost snad do konce života. Nic z toho vás nezaujalo? Pak můžete, jako Jetsunma Tenzin Palmo, zápaďanská mniška, strávit 12 let v jeskyni meditováním ve sněhu a zimě.
Já se tu setkával s lidma, co jsem na cestě poznal už dříve, všichni jsme tibetskými přitahováni. Je to jiná Indie. Nehoní se za váma, aby vám utrhli ruce svírající peníze. Atmosféra je tu uklidňující. Koncentrace hipíků, izraelců a izraelských hipíků je tu enormní. Všude to chrchr chrochtá (hebrejština tak zní) a znovu se doslýchám o Sufismu a Kabale. Ach jo, jako by těch náboženství a mysticizmu nebylo málo na světě, pak z toho vznikne mumraj jako Rainbow people. Zmatení lidi, plantající páté přes deváté, říkající moudra bez hlubšího pochopení, většinou jen vyhulujících a chill-outujících.
Tibetská kultura a náboženství jsou směskou všeho možného. Původních věcí moc nemají. Sami tibeťani vám budou tvrdit, že to je jejich masáž, že to je jejich buddhismus, jejich momo. No je a není.Tibetská masáž má základ v té indické ajurvédské. Tibetský buddhismus byl ovlivněn původním tibetským šamanstvím (nazávají ho Bön) a knedlíky Momo jsou původem nejspíš čínské, jenže to by jim huba upadla, než aby to řekli. Pro ně je okupace Tibetu téma číslo jedna. Nenávidí číňany. Měl jsem možnost tu shlédnout dokumenty, při kterých vám zůstane rozum stát. Třeba jak tibeťani prchají přes Himaláje do Nepálu a jsou při tom stříleni do zad čínskými vojáky, kterým není ani 20 let. Jenže s tím mají pomalu konec, protože Nepál je teď velký kamarád s Čínou. Asi pochopil, že Čína má teď většinu moci a bohatství pro sebe. Nikdo na světě si to s ní nelajzne rozházet a vzmůžou se jen na bezzubé štěkání o lidských právech, které nikam nevede (a taky pomalu konec našemu posmívání "Haha, čínské zboží." to nám zmrzne úsměv na rtech). A tak tu jsou na zdech v ulicích plakáty s vězněnými, utýranými nebo pohřešovanými lidmi. Nejmladší vězněný a nezvěstný je asi 6 let mladý Láma. Články s "Tibetan Issue" (záležitost Tibetu) jsou tu v tisku probírány pravidelně. Neřekl jsem jim nikdy svůj názor (dostal bych se do maléru), že Čína nikdy Tibet nepustí. To by se totiž už něco muselo dít v pozitivním slova smyslu. Místo toho jsou kláštery pod mocí lidové republiky, tibetština je vypuštěna z osnov, učí se jen čínská mandarínština, lidé jsou zavíráni a pronásledováni a zrovna nedávno, když měl přijet čínský (teď nevím jestli premiér, ministr nebo prezident) do Dillí, tak se další tibetský mladík upálil při demonstraci na ulici. Jsem teď v Majnu-Ka-Tilla, tibetské kolonii v Dillí. Obrázky běžícího hořícího torza tu jsou všude. A co se dějě? Nic. Vůbec nic. Ticho po pěšině. Dalai Lamova navrhovaná varianta, ne o úplném osamostatnění Tibetu, ale o jeho autonomii, byla smetena ze stolu. On sám se zřekl své politické moci.
Turista v Tibetu musí projít snad formulářovým peklem a není mu povoleno se pohybovat o samotě, musí mít itinerář, nesmí mluvit s místními atd.
Mluvím se zápaďanama, někteří jsou pořád naivní, někteří, jako já, tvrdí, že by měli Tibet už pustit z hlavy. Tibet už v určitém slova smyslu není tam, kde býval. Je v Indii v Dharamsale, v Darjeelingu a v ostatních zemích. Kultura a náboženství bylo přeneseno jinam. To mi řekla i mniška z Austrálie, je tu už 20 let v chrámu. I když naděje umírá poslední a i my byli pod nadvládou několik století, pak jsme byli chvilku sami se Slovenskem, pak další pokus Německa, a co se nepovedlo jemu... A jsme tu pořád. Nebo je to jiná situace? Čínský firewall nedovolí nežádoucí informace, a tak většina číňanů myslí, že opravdu Tibetu pomáhají ke kultuře a blahobytu... A další prognózy jsou, že až se tibetská otázka vyřeší dobře pro republiku (tzn. že tibeťani budou asimilováni), tak začne rachot mezi Čínou a Indií. Tibetská zem a hory jako vstupní brána pro invazi. Už teď jsou v Himalájích základny a čert ví, co je v nich za arzenál. Jestli bylo 20. století pod taktovkou USA, tak 21. bude o soupeření Indie vs Čína.
Když se při hodinách angličtiny dovídáte od třibetských mnichů a mnišek, kdy byli v životě skutečně šťastní, odpovídají s krásným úsměvem: "Když jsem poslouchal Dalai Lamova učení." A na otázku, proč jsou lidé našťastní, odpovídají: "Protože jsou zmatení a nevidí příčinu svého trápení. Kdyby znali buddhovo učení, žilo by se jim lépe." A tak dál. Jsou čistí... a doplatili na svůj pacifismus.
Ale ne tak už mladá genereace, co se narodila mimo Tibet, nebo sem přišli velmi mladí. Ti už se víc podobají nám. Využívají, zneužívají... jasně, že ne všichni. Jen někteří vrhají špatné světlo. Amdo boys (Amdo je jedna z provincií Tibetu, sám Dalai Lama je původem z Amda) spávají s naivníma zápaďankama. Hrajou na ně habaďůru, že oni jsou ti chudáčci, zrovna opustili klášter a něvědí co dělat... bla, bla, bláh. A když se chtějí rozejít, řeknou, že se chtějí vrátit do Tibetu. A za týden si dovedou novou holku. Njn. Někteří z chudáčků (a to je teď jen moje domněnka, protože oni sami tvrdí, že je pro ně těžké najít práci, když samotní indové ji nemají, tak kde pak berou ty peníze?) si z grantů a dárcovství pořídí motorku.
A indové samotní je rádi nemají. Závidí. To za Tibetem tu jezdí zápaďané, ne za nima. Berou jim práci a přiživují se na nich (to mi něco připomíná) atp. Složitá situace. Je ale fakt, že tibetský lid je soustavně utlačován, berou jim kulturu, jazyk, náboženství... identitu. Jeden z nich mi povídal: "Prvních 13 let života jsem si myslel, že jsem číňan. Mluvil jsem jen mandarínsky a nic nevěděl. Pak jsem uprchl sem a po 4 letech už mluvím tibetsky, cítím, že jsem tibeťan." Na dlouhé hodiny...
Dost už o politické situaci. Co jsem se dověděl z přednášek a kurzů já? Tibetskou masáž, meditaci Shamatha, něco o Tantře (nesmějte se moc nahlas, to co známe na západě pod tímto pojmem je jen novodobý zmetek, nebrat)...
Tibetská kniha mrtvých, Bardo Thodol, říká, že po smrti se dostaneme do Samsary, falešné reality, znázorňované jako kruh o sedmi částech (královstvích, oblastech, sférách...), ve kterém cestuje duše jako ve snu pořád dokola. Nedokáže rozpoznat tento posmrtný stav Bardo (cestování po Samsaře) a bloudí. Předčítání z Bardo Thodol a provádění různých rituálů má duši pomoci pochopit a osvobodit se ze Samsary, vrátit se na zem v další inkarnaci. To se má dělat 49 dní (7 dní x 7 oblastí) po smrti, během kterých duše cestuje a bloudí. Pravda nebo ne, myšlenka, že se dá pro zesnulého ještě udělat něco jiného, krom oplakávání, je pěkná. A nám to pomáhá se s tím smířit. Nic není na stálo, život taky ne.
Komentáře
Okomentovat