Turecko - Efes

Po čtyřech dnech v Istanbulu jsem se, už zase sám, pohnul z místa. Jako další zastávka se mi ideálně jevil Efes (Ephesus). Pozůstatky dávného řeckého a později i římského města slibující víc, než vykopávky samotné Tróji. Ve své době jedno z největších měst ve Středozemí.

-----------
FOTKY
-----------

Kamarád Robert by chtěl taky jet, jenže by nestihl návrat do práce. Autobusové spojení v Turecku je výborný a preferovaný způsob přemisťování. Jenže zpátky na Slovensko je trošku problém, autobusy překročí nanejvýš Bulharsko a skončí v Rumunsku... a pak už musíte po svých přes celé Maďarsko. On jako zapálený hungarista si ale určitě poradil, a epizoda s rumunama pašujícíma v autobuse alkoholo a cigarety ho nezaskočila :) Tak tady, ať z toho taky něco má (na konci z toho bude mít určitě):

Selçuk je to místo, kam musíš složit svoje unavené kosti po nočním nespaní v autobuse. Efes je jen kousíček odtud, asi 3 kilometry. Cestou k němu chceš ještě vidět (tak jako já) jeden ze sedmi divů antického světa – Artemidin chrám. Opravdu nádherný a krásný architektonický výkvět to musel tehdy být. Úplně to vidíš (vidíme). Socha Artemis plná drahých kamenů a kovů, okolo sloupy a reliéfní výzdoba. Sloužil nejen jako chrám, ale i jako centrum obchodu. Dnes je tam taky jeden sloup, želvy v louži (možná dřív chrámové jezírko) a šutry. Škoda. Pojď, půjdeme dál, Robíku.

Efes je moc pěkný... ale malý. Určitě bys souhlasil. Chtěl bych víc a jen rozmrzele sleduju cedule "zákaz vstupu", to aby se asi náhodou někteří lenochodi moc neunavili. Jeho hlavní část jsou jen dvě ulice, amfiteátr, zeď knihovny (kterou ti vyplivne Google jako první), lázně, pár soch, šutry (asi bych se neměl opakovat, vždycky u toho budou hlavně šutry, když je to tisíce let staré) a kočky. Kdybych se nekochal, nefotil a nevyhýbal turistům, projdu ho za 20 minut. Ale takový nejsem. Chci tu strávit delší čas, a tak si ho procházím dvakrát. U lázní sedím asi půlhodiny a u amfiteátru taky. Když už jsem tu, chci aspoň zachytit zbytek někdejší slávy Řecka, o kterém jsem tolik dychtivě poslouchal v hodinách dějepisu. Představ si, že tu mají helénistické holky, které prochází davem s mísou plnou hroznů a krásně se usmívají. Představ si to a dostaneš, co tu sice není, ale náramně by se hodilo.

Trošku mě pobavilo ze dvou důvodů, když jsem si prohlížel někdejší veřejné toalety. První důvod jsem hned hlesl na kolemjdoucího turistu: "Are we really sightseeing toilets?" ("Opravdu si prohlížíme záchodky?"). Přišlo mi prostě vtipné si prohlížet jako jednu z hlavních pamětihodností hajzlíky. Za tisíc let třeba někdo objeví i ten můj, a bude tam vodit davy zvědavců, jak se to za nás vlastně dělalo. Ale přece jen to bylo zajímavé, protože druhý důvod, proč jsem se bavil, bylo právě ono zjištění, že to dělali jinak. Byla to společná a asi i společenská místnost. Jako třeba čekárna nebo sauna. Kamenná lavice s otvory jeden vedle druhého. Mezi nimi žádná stěna. Tak lidi seděli pěkně vedle sebe, naproti nebo do kříže, klábosili, koukali si z oka do oka, zatlačili... Při demonstraci bychom se tím určitě na nějaký čas zabavili. Jen nevím, jestli to bylo zvlášť pro chlapy a pro ženské. Myslím, že ne. Jak byli pokrokoví! Žádná diskriminace nebo falešná faleš a studný stud, kdy někteří dnešnín lidé se snaží popřít zákony přírody a raději si nechají vyvalit bok, jen aby se nedopustili faux pas, nebo jiní, u kterých to došlo tak daleko, že se nemůžou pořádně ani vytento, když vědí, že za dveřmi jejich svatostánku je někdo, kdo by je mohl slyšet (nebo cítit). Tehdy si v tomto ohledu byli všichni rovni a pořekadlo "Co mi není rovno, po tom je mi ..." neexistovalo. Tehdy by učenec v tóze na fóru řekl asi toto: "Mezi námi bude rovno, sdílíme-li spolu hov**, Demosthénesi."