Zúředníkován v Bělorusku


  Cestou z Petěrsburgu do Kieva mě nenapadlo, že nepojedeme směrem na Moskvu a pak na Ukrainu, nenapadlo mě, že to vezmou vzdušnou čarou přes Bělorusko. Nenapadlo mě, že si mě Diabolus Ex Machina ještě naposledy vychutná. V Bělorusku... je Bělorusko.


Přejeli jsme Bělorusko a u hranic s Ukrajinou nastoupili i celníci. A že:
"Nemáte tranzitní vízum?"
"Ne."
"Tak si vystupte."
"Proč? Potřebuju ho? Tak mi ho tu prodejte. Nikdo mi neřekl, že vlak jede přes Bělorusko."
"Vystupte si, my vám všechno vysvětlíme."

Venku:
"Musíte jet zpátky do města, tam zajít na policejní stanici a zažádat o tranzitní víza."
"Proč si ho nemůžu koupit tady a pokračovat dál stejným vlakem? Proč musím jet tam a zpátky, vlak mi ujede a do Kieva se dnes nedostanu."
"To není možné. Takové jsou zákony. Vlak do Kieva vám ještě pojede, o půlnoci budete tam."
"A kde tam mám o půlnoci hledat nocleh? Metro už nikam nepojede."
"..."
"?"
"Tady máte mapu. Stanice je asi dvacet minut od nádraží."
"!"

O hodinu později vystupuju v onom mýtickém městě, kde mi můžou pomazaní úředníci vydat pomazané lejstro. Málem jsem dělal kotrmelce.
Po dvaceti minutách jsem policejní stanici našel:
"Tranzit víza?"
"To musíte jít za roh, otvírají v 11."
"Je půl 11, to nějak vydržím," říkám si.

V 11:
Vešel jsem dovnitř, potkala mě Cyrilice. Zapadl jsem do prvních dveří, tam mě matrona nasměrovala do kabinetu č. 4 (zapamatujte si to číslo, ke konci děje se tu vrátíme).

V kabinetu č. 4 mě zkusili navést do kabinetu č.7. Rusky jsem se nechytal, tak slečna přepla do angličtiny: "Come with me."

V kabinetu č.7 (chlap):
"Sedni si."
Po 5 minutách: "Tak tranzitní víza. Odkud? Z Petěrsburgu? Tak to musíš nejdřív zaplatit. 100.000 běloruských peněz za víza, 100.000 za štráf (až později se dovídám, že to znamená 'pokuta'). S tímhle zajdeš tam naproti, tam je banka," a podává mi dva ústrižky, na kterých jsou čísla účtů."
"Proč to nemůžu zaplatit tady? Mám ale už jen ukrajinské hřivny."
"Nemůžeš. Tam je banka"
"To se mi ani nemůže zdát. Já budu platit za vízum bankovním převodem nebo co," myslím si a z plna hrdla „Kurva, Bělorusko!“

V bance u přepážky podávám ústřižek ze stanice:
"Vy budete platit něconěconěco v jejich jazyce?"
"Nevím."
"A kdo má vědět, já?"
"Poslouchejte, tak se mnou nemluvte. Nemám tranzitní víza, šel jsem na policii, tam mi řekli, že mám jít sem a zaplatit. Tak jsem tu."
"Tak mi dejte valuty. Dolary, ruble..."
"Nemám. Mám jen ukrajinské hřivny."
"Tak si běžte vybrat z bankomatu 100.000 běloruských."

U bankomatu:
První kartu mi to nevzalo – transakce odkloněna. Proč? Děvuška okolo mě říká, že asi nemám na účtě dost peněz. Říkám, že tam mám určitě dost. Zkouším druhou kartu, ta už jde. Vybírám raději 200.000 kdyby náhodou.

Zpátky na přepážce v bance:
Čekám, je technická přestávka.
Za deset minut je úředník zpátky. Podávám znovu ústrižek, pas a konečně i peníze. On vypisuje a tiskne doklad o zaplacení, který mi podává i s pasem. Jdu zpátky přes ulici na policejní stanici.

Kabinet č. 7:
Chlap telefonuje. Pak vypisuje a nechá mě podepisovat dva papíry. Jeden na sedmi místech a druhý jen dvakrát (vůbec nevím co podepisuju, je to v cyrilici, snad jim nedávám souhlas k něčemu zajímavému). Pak se podívá na doklad o zaplacení:
"Nj. Zaplatil jsi tranzitní víza. Ale co štráf? Říkal jsem, že je třeba zaplatit obojí, dal jsem ti dva papírky."
"Nj, to já ti hochu vůbec nerozumím."
"Běž do automobilného čehosi, tam něco udělej, pak běž znovu zaplatit."
"Pořád nerozumím. Hmm...?"
"...," odcházím.

Znovu na přepážce v bance:
"Prý mám zaplatit ještě tohle," podávám další ústřižek, který jsem měl už i předtím, jen jsem myslel, že je to to samé, že mi to dal jen dvakrát; podávám i pas a dalších (posledních) 100.000.
Tiskne doklad o zaplacení, podává zpátky. Jdu zpátky na stanici.

Na stanici. Kabinet č. 7:
„Nj. Máš zaplacený štráf. Ale kde máš něco? Říkal jsem, že máš jít tam (ukazuje prstem ven z okna na druhou stranu ulice) a přinést něco.
„Nj, to já vám ale nerozumím, co je to slovo, co opakujete a kam mám jít.
„Tak znovu. Bež tam a tam a vyzvedni něco.
„Nerozumím.“
„...,“ povídá.
„V kabinetě č. 4 je děvuška, co rozumí anglicky, možná mi to vysvětlí?“ nadhodím.
„Jo, běž tam.“

Kabinet č. 4:
Klepu a jdu dovnitř. Opakuju a říkám, že ten mužik v č. 7 mě posílá sem, že mi máte říct kam mám jít a co tam vzít.
Zase následuje rusko-bělorusko jazyčný šum, kterému nerozumím. Anglicky pak říká, že mám jít na druhou stranu ulice a vyzvednout tam tohle (opakuje to stejné slovo jako mužik) a ukazuje na kus papíru.
„Aha, dokument?“ ptám se opatrně.
„Da, dokument.“
Jdu na ulici.

Na ulici:
Přecházím na opačnou stranu a hledám, kam mám jít. Čekám, že uvidím nějakou informační ceduli. Ale nic. Jdu tam a zpátky podél magazínů, zapadnu do místa, kde mají na obrázku razítka a dokumenty. Je to jen nějaký druh papírnictví. Po vysvětlení, že chci tranzitní víza říkají, že musím jít za roh do automobilného srdce čehosi. (ty slova už mě štvou, nejsem s to si je zapamatovat).

Za rohem:
Ptám se jednoho páru, ti neví. Ptám se jedné holky, neví. Ptám se někoho dalšího, neví. Nasuptěný se obracím a jdu na policejní stanici, že je nechám sklízet bouři, ale nejdřív zkusím nejít do kabinetů. Na normální stanici, kde sedí uniformovaní muži.

Stanice:
Povídám co chci, z uší mi jde pára, z očí blesky, ale jazyk šlehá krém. Oni volají na jiné oddělení a pak mi vysvětlují, kam mám jít. Ukazují na jedny ze tří dveří naproti přes ulici. Povídám, že co to mají za systém, lítat tam a zpátky. Dává mi otázku, ale nejsem si tak úplně jistý, co znamená: „Vy znajetě na ktorej vy straně?“
„...é... niet?“
„Zděs strana Běloruskej Republiki.“ („Chichichi,“ slyším přidušeně od jeho kolegů.)
„Aha, humor,“ odcházím.

Ulice; za rohem; dveře (jen v těch pitomých, jakože logických hádankách, tam vždycky stojí lidi, co čekají, až se jich zeptáte a oni vám buď odpovídají pravdivě nebo nepravdivě... ve skutečnosti tam nestojí nikdo, komu byste stáli za štěk, nebo stojí, ale odpovídá „Nieznaju.“):
Nakouknu tam, kde ukazoval strážník, a vidím jen chlapíka, co sedí a opravuje boty (je tam cosi o obuvi napsáno).
Jdu teda do dveří vlevo, tam kde se prodávají sekačky na trávu a jízdní kola. Mno, když tu prodávají sekačky a jízdní kola, tak tu určitě budou mít i lejstra. Ale nemají. Už zvedám hlas a říkám, že mi říkali.... prý se mám uklidnit a jít vedle do dveří, že tam to je.
Jdu do posledních z oněch tří dveří. Jsou tam schody nahoru. Lezu. To už vypadá jako nějaká administrativní budova. Zastaví mě starý pán a ptá se kam jdu. Povídám mu celý příběh a on mě posílá dolů do těch dveří, kde jsem byl jako první. Říkám, že tam někdo opravuje boty. Za mnou stojící pán říká, že mě tam zavede.
Jdeme dolů, ven a do dveří s ševcem (nebo švecem?), ale pozor - teď přichází salto mortale a kousek hodný mistra šapitó – musím otočit hlavu a uvidět, že za dveřmi jsou ještě jedny dveře, kde za přepážkou sedí paní. (oči mi lezou z důlků) Obsluhuje někoho jiného. Trvá to jen pět minut (mezitím se tam přicourá ožralec, něco po paní chce a smrdí jak pivovar a popelník, paní ho pošle pryč).
Pán je obsloužen a přicházím na řadu já:
„Tranzitní víza a to jejich slovo pro dokumenty.“
Podávám pas, paní něco tiskne a podává mi to.
„4650.“
„Nemám. Už jsem zaplatil 200.000 a nemám vůbec nic.“
„Tak to nechte.“
„Spasiba, blagodariju,“ povídám a jsem rád, že aspoň ona má trošku pochopení.

Kabinet č. 7:
„Tak, teď je to všechno v pořádku. Teď si to všechno vem a běžte do kabinetu č. 4. Tak dlouho nám to trvalo, co?“
Debile, ano vám to trvá,“ pomyslím si, „Takže mám jít tam, kde to začalo?“

Kabinet č. 4:
Vcházím po zaklepání, bez vyzvání. „Tranzitní víza!“ (Ratatata!)
„Kabinet č. 7.“
„Niet. Zdies. Dokumente.“
„Aha,“ zvedne se a něco hledá v šuplíkách. Našla to, lepí mi to do pasu. Hurá! Jsou to tranzitní víza! Právě jsem strávil 3 hodiny času a 200.000 peněz, abych měl něco, co využiju asi 40 minut, protože od Ukrajiny jsme 3 km.

Kde jen jsem to viděl? Bylo to něco kresleného. Posílali si tam hlavní postavu shora dolů pořád dokola, protože potřebovala nějaké razítko nebo co. Možná nějaký kreslený filmový Asterix a Obelix? No, u mě to dopadlo trošku líp. Jen se divím. Proč tolik lítání tam a zpět, ze dveří a do dveří, a přes ulici. Proč si musím opatřit 3 dokumenty a dát 15 (já to počítal) podpisů. Proč to není na jednom místě... a vůbec, proč tak složitě? Dnes už se dokonce (krindypindy!) někde dají pořídit VOA – víza po příjezdu do země. Ale jak řekli oni sami: „Tohle je Bělorusko.“

Jdu zpátky na nádraží.

Na nádraží na informacích:
Jim dávám můj původní lístek z Petersburgu do Kieva, a že chci pokračovat v cestě, kterou jsem musel přerušit kvůli vízům. Říkají, že v šest večer mi jede další vlak, a že zaplatím něco přes 50.000 peněz. Nemám sílu se přít, že lístek mám, jen chci pokračovat v cestě. To oni ví, jen si prostě musím koupit lístek nový – odtud do Kieva.
Jdu podruhé do bankomatu a vybírám zase raději 200.000 kdyby náhodou. Už tak vím, že za tyhle dva dnešní výběry si na mě banka pěkně smlsne. Nejen Kalousek musí něco jíst.
Znovu na kasu a kupuju lístek. Za zbytek peněz se mám chuť jít ožrat, ale na to by to stejně nestačilo. Jenom to zajídám polévkou. Tak příště už snad z Kieva, čést soudruzi!

Komentáře

Oblíbené příspěvky