Panchase, pijavice, pohoda
Vyrážíme na trek Panchase v okolí Pokhary. Ráno se ujímám
snídaně, kupuju dvacet vajec a dělám obří porci smaženice pro
šest lidí. Vyrážíme na autobus, kde se setkáváme s naším
průvodcem Babuem. Někteří už ho znají z jiných výletů a také
pomáhal Shanti shánět dobytek pro rodiny. Já se s ním setkávám
úplně poprvé a jeho odzbrojující úsměv dává znát, že
tenhle výlet bude v dobrém duchu a náladě.
Jízda
autobusem nás pěkně rozmasírovala a následný oběd nám dal
potřebnou energii na to, co přišlo.
Přišlo
koupání v řece na krásném místě...
...a náročný výstup nahoru po
schůdkách. Nahoru, nahoru. Přestávka, výhled, fotky, svačinka,
pití. Nahoru, výhledy na okolní vrcholky hor, lesy, kopce, rýžová
pole kam až oko dohlédne, sem tam človíček pod vahou trávy, sem
tam dobytek rochnící se v kalné louži... A nahoru.
Začíná se mračit, ale jistota je cesta nahoru. Poprchává, ale nás uklidňuje fakt, že víme, kam máme namířeno – nahoru. Zastavujeme se na krátkou pauzu v jedné vísce u místního, který s námi šel už od koupání domů. Pak zase vyrážíme a máme i pláštěnky. Občas je dáme na sebe, občas dolů. Tohle jsou věci pomíjivé a podléhají změně. Změně ale nepodléhá naše cesta, ta vede pořád... však víte. Nadhazuju, že hlavně holky budou mít po tomhle výstupu pěkně vypracované nohy. Dejte je přede mě.
Začíná se mračit, ale jistota je cesta nahoru. Poprchává, ale nás uklidňuje fakt, že víme, kam máme namířeno – nahoru. Zastavujeme se na krátkou pauzu v jedné vísce u místního, který s námi šel už od koupání domů. Pak zase vyrážíme a máme i pláštěnky. Občas je dáme na sebe, občas dolů. Tohle jsou věci pomíjivé a podléhají změně. Změně ale nepodléhá naše cesta, ta vede pořád... však víte. Nadhazuju, že hlavně holky budou mít po tomhle výstupu pěkně vypracované nohy. Dejte je přede mě.
Každá
cesta do nebe jednou končí a začíná cesta do nebe s pijavicemi.
Ty byly v okolí asi pořád, ale pozvolna jich přibývalo a
přibývalo. Sandálky jsou nejlepší boty do deště, protože co
nateče to vyteče. Sandálky ale nejsou nejlepší boty do deště s pijavicemi okolo. Krok
nic, krok pijavice. Naštěstí se nám je většinou daří shazovat
dřív, než začnou cucat.
A pořád nahoru. Naše nepálské spojky
Ram s Romenem se o nás snaží psychicky i fyzicky pečovat. Romen
fyzicky - pomáhá nám sundávat pijavice. Ram psychicky – pijavic
se ukrutně štítí a nechává si je sundávat od nás. Kulturní
výměna a sociální studie.
Abych
to zkrátil, představu máte. Po asi šesti hodinách dorážíme
pod vesnici Panchase. Moje bilance je asi jen 7 přisátých pijavic.
Ty ostatní jsem nemilosrdně odhazoval pod nohy jiným.
Chudinky hladové. Ale říkám 'jen 7'. Nahoře potkáváme ve stanu skupinku českých studentů, kteří šli Panchase z druhé
strany a tam prý bylo pijavic ještě víc. Měli pohorky, kalhoty
dovnitř a ještě přelepené páskou, a pijavic nabrali přes třicet. Těším se na zítřek.
V okolí našeho ubytování se sice pořád vyskytují nějaké ty krvežíznivé žížaly, a při takovém výletu na záchod musíme být opatrní, ale celkově vzato už jsme v bezpečí. Večer
nás čekají už jen oblíbené kratochvíle sprchy, jídla a her. Já
se sprchuju pod okapem, protože tam teče voda zaručeně nejvíc a
po jídle (dal bhat) se k nám připojují i čeští studenti na hry.
Macháček a slivovice to jistí.
Každý
den je plný poznatků a dnešní den o mě kamarádi
zjistili, že dokážu i nemluvit a proto o mě měli někteří i obavy. Doteď jsem v Pokhaře pusu
nezavřel, ale na výletech se přepínám do stavu ¨walk, no
talk¨ (hlavně proto, abych to udýchal :-))
Ráno
je o něco lepší počasí a po snídani míříme na Panchase view
point.
Vyhlídka na okolní hory je občas zahalená v mracích, občas tak napůl a po první hodině a půl výšlapu nahoru se dostáváme k chrámu s jeskyní s ležícím Buddhou. Odtud dál začínáme sestupovat pozvolně zase dolů k jezeru a pak přes džungli. Závod s pijavicemi začíná. Naši milí nepálci našli už před začátkem dnešního treku timur. To jsou jedovaté bobule, na které pijavice reagují kroucením, pouštěním a němým zděšením (křičí asi takhle: " !!!"). Potíráme si jimi boty (bobulemi) a je to ochrana skoro na 100%.
Hlavně se moc nezastavovat, aby neměly čas nastoupit. Platí se vlastní krví. Mrknu na cestu, mrknu na výhled, mrknu na nohy, odkud na mě záškodnicky mrkne pijavice jak si to štráduje (chodí jak housenky píďalky). Cestu si náležitě vychutnáváme a komentáře a vtípky na tohle téma neberou konce.
Po
dalších šesti hodinách dorážíme dolů do vesnice a ubytováváme
se. Zdejší večeře je famózní dal bhat. Člověk by čekal, že
bude chutnat všude stejně a většinou jo. Ale někde prostě
chutná lépe. Jako odměna po náročném dni je to dokonalé.
Dáváme si nášup a po jídle hrajeme karty – tentokrát to jistí
Kent (Ramovo volání "Kentyštop!" je boží), Prší a další hry. Únava je na mě znát, brzo po kartách pošilhávám
a jdeme spát.
Už několik dní je zajímavé, že jakmile jsem na pokoji, spát se mi chtít přestává a začíná se mi chtít mluvit. Domy zhasínají, z některých pokojů se ozývá pochrupování, z ostatních se ozývá ticho, jen od nás s Alicí se ozývají hlasy a přidušený smích. Ale i na nás dojde spánek, který se nad ránem převalí na bok... a mluvení začíná nanovo.
zprava: Babu a Romen |
Vyhlídka na okolní hory je občas zahalená v mracích, občas tak napůl a po první hodině a půl výšlapu nahoru se dostáváme k chrámu s jeskyní s ležícím Buddhou. Odtud dál začínáme sestupovat pozvolně zase dolů k jezeru a pak přes džungli. Závod s pijavicemi začíná. Naši milí nepálci našli už před začátkem dnešního treku timur. To jsou jedovaté bobule, na které pijavice reagují kroucením, pouštěním a němým zděšením (křičí asi takhle: " !!!"). Potíráme si jimi boty (bobulemi) a je to ochrana skoro na 100%.
Hlavně se moc nezastavovat, aby neměly čas nastoupit. Platí se vlastní krví. Mrknu na cestu, mrknu na výhled, mrknu na nohy, odkud na mě záškodnicky mrkne pijavice jak si to štráduje (chodí jak housenky píďalky). Cestu si náležitě vychutnáváme a komentáře a vtípky na tohle téma neberou konce.
jdeme se ubytovat |
Už několik dní je zajímavé, že jakmile jsem na pokoji, spát se mi chtít přestává a začíná se mi chtít mluvit. Domy zhasínají, z některých pokojů se ozývá pochrupování, z ostatních se ozývá ticho, jen od nás s Alicí se ozývají hlasy a přidušený smích. Ale i na nás dojde spánek, který se nad ránem převalí na bok... a mluvení začíná nanovo.
Je
mlha, i přesto jdeme na ranní vyhlídku a dobře děláme. Hmla se rozestupuje a nabízí krásný výhled na
hory a údolí pod námi. Honza the fotograf je ve svém živlu a
pobíhá po okolí a mačká spoušť. Jedinou věc ale fotit zapomíná – nás. Na to ho
upozorňujeme a po chvilce nám vyhoví. Těšíte se na fotky? Škoda. Mlžný opar a nevhodné slunce dělá většinu fotek asi nepoužitelných a tak se ke mě nadostaly (já fotím nerad a málo...a proto tu žádné nepřikládám).
Babu,
Ram a Romen mají ke snídani kerau. To je hrášek v kari
omáčce... a je to mnohem lepší snídaně, než naše chapati s
jamem a ovesnou kaší. Od teď dál si kerau žádám v každé
restauraci a ne a ne ho dostat.
Dnešní
den je very jednoduchý. Máme jít jen dolů a pak tak a tak, a taky
trošku po rovince a po cestě, nakonec mírně do kopce a pak
autobusem do Pokhary.
V
podstatě tak nějak to i je. Cestou cucám sladkou šťávu z
místních květů (tak přírodě vracím cucání od pijavic) a učím se novým nepálským výrazům od
kluků. Po naléhání dostávám i pár frází na balení holek, ale prý je
raději nemám používat. Ještě dostávám i několik málo slov na
urážení kluků (jen pro sebeobranu), ale prý je taky raději nemám používat... Mám dobrý
pocit z pokroku v mezilidských mezinárodních vztazích.
Okolo
oběda už máme notně hlad a rozhodujeme se zastavit v restauraci v
některé vesnici. Vybíráme jednu rodinnou a objednáváme. Rodina
je to moc ochotná a hned po naší objednávce jdou do obchodu
nakoupit rýži a na zahrádku nasbírat zeleninu... Jsou hodní, jídlo
bude čerstvé. My se taky snažíme, když vidíme, že teprve nesou
rýži a začínají rozdělávat oheň ve vyhaslé hliněné peci.
Tohle bude na dýl. Nabízíme se ku pomoci. No, nabízí se hlavně
Alice a Babu, my ostatní následujeme až jejich příkladu. Po
očistění, nakrájení zeleniny a přípravě placek už zbytek
necháváme na nich, a čas si vyplňujeme zpíváním. Nevím, co se
na něm Jéňovi nelíbí, holkám to jde a já se přidávám jen občas a potichu.
Okolo
projíždí autobus (čtenáři zapamatovat), jídlo se nese, do
břicha vleze, platíme plnou, na cestu alou! Jdeme po pěkných
a nenáročných cestách a povídáme si. Kulturní rozdíly a
názory na rodinný život jsou odvěké téma a my se pomalu blížíme
k dnešnímu cíli cesty – Sarangkot. Vyhlídkové místo nad
Pokharou, které slouží jako startovací bod pro paraglajd. Začíná
pršet a my zjišťujeme, že poslední autobus do Pokhary už odjel.
Byl to ten, který nás míjel při našem tříhodinovém obědě.
Pokoušíme se
stopnout nějaký náklaďák nebo najmout taxík. Taxikář je celý žhavý a táhne z něj kořalka; chce nás odvézt do Pokhary za 1500 rupií za taxík a to je
moc moc. My potřebujem totiž taxíky dva.
Smlouvání se nedaří a Babu zavelí, že "dzam" (nep. jdem; přepisuju foneticky).
Koneckonců dolů do Pokhary už to není
daleko, asi jen nepálskou hodinku a půl. Takže challo challo, dzam dzam. (challo = ind. jdem)
Tentokrát
je to pořád dolů a pomalu se stmívá. Pár čelovek máme. Začíná znovu pršet... a pláštěnky taky máme. Sestup je to
zážitkový, odehraje se pár příhod s uklouznutím a mravencema,
ale nakonec se dolů dostáváme v pořádku. Příhody, pohody i
nehody stmelují kolektiv a já to vnímám tak, že po tomhle výletě
máme všichni k sobě o hodně blíž než na začátku. Dokonce
přestává pršet a my už jen ťapeme mokrou Pokharou ku domovu,
těšíme se na čaj, sprchu a večeři.
Den pomalu končí a končí nadmíru příjemně a dobře. Každý den je přece plný poznatků.
Den pomalu končí a končí nadmíru příjemně a dobře. Každý den je přece plný poznatků.
Komentáře
Okomentovat