Pokhara a Pancha Kochi

Pořád natěšený se nechci nechat naštvat cenami, které se šroubují nahorů. Hned první taxikář na mě jde s cenou, která je sice vyšší, ale ne tak o moc. Chci jít s cenou dolů, on ale odpovídá, že to je cena zcela v pořádku. Chci, aby věděl, že já vím. Nepřistupuji na tu cenu z nevědomosti, ale proto, že mu to dovolím z dobrého rozmaru. Takto si to zdůvodňuji a považuji se za vítěze téhle hry. Povídám: „OK. Jsem gora (běloch) a zaplatím cenu pro bělochy," Rozesmál se nad mojí otevřeností a znalostí slovíčka, cenu ale nezměnil. Nevadí, vítám se s Pokharou dobře naladěný.

Mám štěstí. Poznávám Romena a Rama, nepálské duo kamarádů a spojku pro Shanti Nepál. Bez nich by se nám pracovalo podstatně hůř. O Romenovi si říkám, jestli se mi jenom nezdá. Je až moc milý a hodný, a když se dozví, že jsem platil taxikáři o 50 rupií více, než jsem měl, začne se za taxikáře upřímně omlouvat. Ram je taky skvělý. Při setkání s ním jsem si vzpomněl na krišňáky "Hare Krišna; Hare Rama... hare Ram, hare Ram..." a tak tenhle pozdrav už má ode mě Ram napořád, protože mě baví pokaždé sledovat jeho zářící úsměv; takový malý setkávací rituál... takže "Hare, Ram!"

vlevo Romen, vpravo Ram

... říkal jsem už, že mám štěstí? V pronajatém bytě mě vítá Alice, se kterou jsme se viděli předtím jen párkrát v Brně. Spoluzakladatelka Shanti Nepál, koordinátorka, dobrovolnice a krásný člověk. Všichni mě přijímají mezi sebe a tady budu nějakou dobu bydlet. Možná proto, že mám dovolenou, možná proto, že jsem zase tady, nebo proto, že jen trpím euforií, kulturním šokem a časovým posunem (nebo kombinací všeho, i toho, co mě třeba ani nenapadlo) se snažím být naprosto otevřený a zároveň přijímat a tak brzo přichází uvolnění. Jde přece o začátek něčeho důležitého, musíme začít dobře. 

A začínáme na výbornou - procházkou okolo zdejšího jezera Phewa, díky němuž je Pokhara Pokharou. Dále navštěvujeme holičství patřící Ramově rodině, kde si nechávám dělat sestřih, masáž a chuťovky typu křupání páteře a vytahování prstů. Jen proti křupání krku jsem se bránil, z toho mám vždycky v masérnách pocit, že mi zlomí vaz.

Pozvali nás k sobě domů a pohostili zdejšími sladkostmi.

Pokračujeme i do obchodu patřící Romenově rodině, zdravíme se s jeho sestrou a já obhlížím kvůli pozdějším nákupům.

Jak už jsem řekl, seznámení proběhlo na výbornou a vřelejší přijetí jsem si nemohl přát.

Škola Pancha Kochi

Hned další ráno po mém příjezdu do Pokhary se vypravujeme do školy za dětmi. Hodinu kodrcavým autobusem (zbožňuju jejich barvy, třásně, vonné tyčinky, sošky, hudbu a melodicko-kakofonické troubení), který sice asi má víc rychlostí, ale využívá jen tu první. Při dalších rychlostech by to pasažéři doslova šeredně odskákali, náklad by se vytřepal ven všemy otvory a kozy by si to namířily rovnou do klobás. O výdrž autobusu strach nemám. Jeho zdánlivě vetchá konstrukce by v bitvě přežila tank (říká se, že životnost tanku v bitvě je cca 4 minuty...věřím, že nepálské autobusy vydrží v boji o dost déle). 

autobus, dobrovolnice Alena... a copak je to na střeše?

 Potom už jen stačí na několikrát přebrodit řeku, která teď není moc rozvodněná a vydat se do kopce. Škola je na kopci, protože je to škola pro okolní vesnice, které jsou... (no né, opravdu) v kopcích. Všude, kam až oko dohlédne, jsou sytě zelená rýžová pole.

Jsem nervózní, ale můj první den bereme jako seznamovací, a tak se tu setkávám s dalšími dobrovolníky, Jéňou a Alenou, a jen pomáhám Alici kde je třeba (okouním při rozdávání uniforem) a pak ve třídách s výrobou papírových tašek.

Děti jsou hodně živé a hlavně vděčné za cokoliv, co s nimi děláme a překypují radostí snad ze všeho, co jim naservírujeme. „Chcete vyrábět tašky?“ a odpovědí je „ Ano, ano, ano!“ Jaký rozdíl oproti dětem u nás. Nemají tady něco na způsob výtvarné výchovy, a tak je práce baví. Je to změna, zábava a můžou tvořit. Někdy je to ale obtížné. Jeden z důvodů je, že práce s nůžkami a lepidlem je pro některé z nich, když už ne úplně nová, tak aspoň ne tak zažitá. To stejné platí i pro kreslení. Dalším z důvodů je, že nůžek je málo a lepidlo rychle dochází. Tohle jsme podcenili, ale příště už jsme neponechali nic náhodě.

Na začátku jsme měli obavy, jestli jim práce půjde a bude je to bavit, ale báli jsme se zbytečně. Bavilo je to určitě a výsledné výrobky nebyly vůbec špatné. První vyučovací hodina je za námi a je čas oběda.

*všechny následující fotky a videa dělal dobrovolník Honza*

výroba tašek s Alicí

zleva Alena, Alice, já a všude okolo...

Není tu školní jídelna, děti buď chodí na oběd domů, pokud bydlí dost blízko, nebo zůstávají a jedí „oběd“ z domu. Proč uvozovky? Každý znáte balíčky čínských nudlí. Tak tyhle, a jim podobné, nudle nalámou, přidají koření z pytlíků dle chuti a jí jako svačinku. Na sucho, nezalévají horkou vodou, a děti jsou tak hodné, že i o to málo, co mají, se s námi chtějí dělit a někdy nám jídlo doslova nutí. Chuťově to není zlé, jedl jsem horší věci, ale už se nedivím, proč jsou nepálské děti tak malé.

Ve zbylém čase přestávky si s dětmi hrajeme. Frisbee, balóny, švihadla... tak tomu nic nebrání. Je srandovní pozorovat větší kluky, když si s něma hážu frisbee, jak od naší hry odhánějí holky a menší děti. Ty se taky chtějí zapojit. Po chvilce házení s nimi na mě ale začnou posunkovat, jako že 'holky not good'. Snažím se jim vysvětlit, že hrát můžou všichni, to zabere ale pokaždé jen na chvíli. Nj, kluci jsou všude na světě stejní a je mi to povědomé.

přestávka

"holkám neházej"

pexeso

Neodpustím si, abych tu nepřidal tohle krátké video. Je to oblíbená kratochvíle snad všech nepálských dětí:

Po obědě jdeme ještě vyrábět tašky i do jiných tříd a po skončení vyučování jdeme nahoru do vesnic na prohlídku. Dobrovolnice Alena by chtěla místní trošku vyzpovídat na kameru. Mám tak možnost nahlédnout za běžnou oponu lidí a jejich životů. Lidé ze Shanti už jsou tu všude dobře známí, děti nás ze školy doprovázejí až k domovům a i samotní vesničané nás vítají. Jsou chudí a většina z nich nemá ani vlastní pole, na kterém dřou celý život; pracují pro majitele půdy. Když pak přijde období po sklizni, stává se, že nemají práci a prostředek pro obživu rodiny. V tom případě se snaží pracovat všelijak jinak. I samotné děti musí pracovat a pomáhat v domácnosti už od mala. Většinou ještě před začátkem vyučování už mají za sebou plnou škálu povinností...

Takto navštěvujeme dům nebo dva a setkáváme se s rodinam, jejichž děti jsou sponzorovány. 
O obydlích samotných by se taky dalo psát. Většinou jsou z materiálů, kterých je všude okolo dost. Kameny, hlína, dřevo... jen na střechy si zvykli používat vlnitý plech (který v případě, že je to střecha rovná, zatěžkají kameny - doufám, že jsou střechy připevněny i jinak, a že kameny jsou jen pro jistotu). 
V některých domech se zavěšená pod stropem suší kukuřice a v bezprostředním okolí domů jsou políčka se zeleninou a chlévky se zvířaty.

pohled od vesnice dolů na školu a zástup dětí

Juhuuu, boží!

jen na ukázku jeden z domů

Tlačí nás čas. To je v Nepálu skoro hřích, protože tady se moc nikam nepospíchá, a proto během hodiny jdeme zase dolů, abychom stihli poslední autobus. Cestou houpavým autobusem zpátky si jen necháváme houpat kostmi do rytmu houpavé nepálské a indické hudby. V Nepálu jsou časté dopravní nehody, hlavně výš v horách, kde se musí jeden autobus nebo náklaďák vyhýbat druhému nad srázem, a já si jen říkám, že je dobře, že jim/nám k tomu hrají dost vesele... Kromě toho cestou taky plánuju zítřejší snídani, protože půjdeme na trek Panchase a dobrý základ se bude hodit. Navíc se říká, že láska prochází žaludkem...

Těšte se, na Panchase to bude zajímavé a bude v tom smích, pot i krev!