Tashi delek

Při cestách domů z dálek obvykle rekapituluji, hodnotím a přemýšlím a teď tomu je nejinak. Vracím se opět z Nepálu a vybavuji si události od prvního dne do posledního. Co se stalo, co se mohlo stát a stálo-li to za to. Hýčkám si každý okamžik, abych ho mohl správně popsat a vám naservírovat. Jídlo o několika chodech, abych vás hned napoprvé nezasytil. Tohle je předkrm, jen jedna fotka a video.

KTM

Tři písmena znamenající mezinárodní zkratku letiště v Kathmandu. Už dávno před příletem vím, kde se chci nechat ubytovat. Zatímco většina turistů míří do čtvrti jménem Thamel, já si to mířím do části Boudhanath. Ne, že by tu turisti nebyli, jsou, ale pořád to není takový cirkus jako v Thamelu. Proč zrovna sem? Nachází se tady majestátní stúpa. Na tom ještě nic není, ale tahle stúpa má i... hejna holubů. Tak jako holubi ve Vatikánu, i tady dotvářejí atmosféru. Zatímco na papežově dvorku ale nejsou vítaní, tady je naopak přikrmují. Za pár rupií si můžete koupit misku zrní a sušené kukuřice, vyhodíte do vzduchu a mraky ptáků se zvednou, aby vás popleskali div ne po obličeji. Vědí o vás už nějakou chvilku a jen pozorují, až ruka se zrním udělá onen pohyb, který znamená plný žaludek (v tomhle případě plné vole).

Mimojiné je to centrum tibetské kultury. Ne, že by tohle bylo míň důležité, než holubi, ale chtěl jsem začít netradičně.

Cestou taxíkem dostávám kulturní průplesk, na který jsem sice připraven, ale který mě i tak načapá. Je to už přes rok... Snažím se naladit si rádiový vysílač a přijímač na otevřenou tzv. plovoucí frekvenci. Připraven nechat věci se stát? Tak jo, Nepále, jdeme na to!

V celkové euforii z dovolené, z Nepálu a z očekávání dobrodružství „Co si pro mě příhoda připravila“ vstupuji na posvátné poutní místo Boudhanathu a mířím se nechat ubytovat. Mám štěstí, místo, ve kterém jsem při svojí poslední návštěvě strávil tři týdny má poslední pokoj volný. Při vstupu na recepci pozdravím zdejším „Namasté,“ a v odpověď mi přijde hned automatcké „Namasté,“ následované překvapeným zvoláním „Heyyy! To seš ty. Tebe znám!“ Je to Dorje. Mladík, bývalý mnich, se kterým jsme minule trávili dlouhý čas mluvením. Říkám, že mám štěstí. Teď navíc i radost z příjemného setkání.

Boudhanath istupa (fotku poskytl Honza)

 Jdu na obhlídku a navštěvuji místa v okolí stúpy, kde jsem před lety byl. Obchody, restaurace... Pořád tu stojí stejný mnich z žebračkou (miska na dary), pořád tu prodává stejná žena aladinky, pořád tu hrají příjemnou Om mani padme hum, voní tu kadidlo a plápolají praporky. Změnilo se málo, jen přibylo pár nových obchůdků. Jdu na první nepálské jídlo na večeři. A to nemůže být nic jiného než pokrm ze všech nejslavnější, podávající se snad v každé domácnosti, snad každý den. Dal Bhat. Luštěninová polévka (malinká čočka) s rýží. Dál k tomu je cosi zeleného, co nazávají špenát, ale špenát to rozhodně není, někdy brambory a jiné přílohy. Skoro pokaždé k tomu je i věc, které se řiká pickles. Doteď jsem nepochopil, co to znamená, internet napovídá, že je to druh chutney. To jsem vám moc nepomohl. Je jich víc druhů...mangový pickles, takový pickles, makový pickles. Je jedno, jaký mi servírují druh, většinou mi nechutná. Je studeno-sladko-kyselo-trpko-ostrý (ať už jíte jakýkoliv druh) a při jeho žvýkání si procvičuju jim-carryovské obličeje.

Mám štěstí. Zapomněl jsem, že každé ráno, asi v pět hodin, začnou mniši v Boudhanathu bušit, troubit a recitovat modlitby a mantry. Při prvních úderech snad gargantuovských gongů a tónech z hromových trubek se leknutím probouzím, abych po chvíli klouzal zase do spánku. Tohle jsou zvuky Tibetu, kam se nikdy nechci podívat. Magie... a dnes navíc vyrážím do Pokhary. Při této návštěvě to bude můj hlavní stan. Chystám se na pár dní dobrovolničit pro Shanti Nepál v místní základní škole Pancha Kochi a popřípadě se zúčastnit nějakého menšího treku.

Jsme na konci dnešního povídání. V Káthmandu jsem se zdržel jen přes noc. Příště o příjezdu do Pokhary a první návštěvě školy.