Pancha Kochi a draci

   Po Panchase treku a dni volna vyrážíme naposledy do školy. Blíží se svátek Dassain, děti i učitelé budou mít volno, budou oslavy a rodiny se po delší době navštíví. Mě jen trápí tahle věc: dal jsem si za úkol s dětma vyrábět létající draky tvaru hvězdy a jejich konstrukci jsem si před odjezdem z ČR pečlivě prošel s taťkou, je tu ale jeden problém. Nepálské špejle jsou kratší než ty naše (svět se hroutí!). Vyrážíme do školy a já pořád nemám nic, z čeho by se dala udělat kostra. Ram mě ujišťuje, že tam v okolí roste bambus, tomu věřím, ale už si nejsem tak jistý, že se nám podaří toho draka z bambusu udělat.

 
   Ukazuje se, že Ram má pravdu, a než vystoupáme nahoru ke škole, vlastníme už několik znárodněných tenkých prutů.

    Před první hodinou si stavbu jednoho ještě zkouším; drak vypadá dobře, ale je mi jasné, že tahle potvora nepoletí, na svou velikost dost váží. V rychlosti proto jednotlivé kusy prutů ještě čtvrtíme, aby byly co nejtenčí a nejlehčí. Na stavbu dalšího zkušebního draka už ale není čas, bude to na ostro!

    Je to jednoduchá záležitost, ale sestává se z hodně kroků. Mám obavy, jak to dopadne. Obavy jsou liché. Po několika momentech už vidím, že je to sice trošku náročnější jak pro nás, tak pro děti, ale nic, co bychom nezvládli. Na pomoc nám s Alicí přijde i Ram a učitel matematiky a dílo se daří. Nepálci a Indové jsou totiž do draků celí žhaví a pokud podmínky dovolují, vždycky je možné je někde na nebi spatřit (ty draky).
   Hvězdu ale staví všichni poprvé.

Asi po hodině už nám jde hlava kolem, draci jsou hotoví a děti mají velkou radost, když jim oznámíme, že si je můžou jít hned vyzkoušet. Jsem rád, že je to tak bavilo, a že jsou natěšení. Za chvilku se dvůr hemží dětmi a draky, jen potřebný vítr chybí. Pár jedinců ale běží tak vehementně rychle, že jim drak přeci jen vzlédne asi dva metry nad zem. „Počkejte na vítr a poletí,“ uzavírám jako ono slavné "Počkejte do zimy, spadnou."

     Na řadu přichází rozloučení a děkování. Přichystají stůl, děti si sesednou dohromady před nás a obdarují nás květinami. Na čelo dostaneme tikku, někteří z nás a učitelů mají proslov a to je vše; za rok možná naviděnou. I když jsem ve škole pobyl všehovšudy jen dva dny (plány se mění ze dne na den), bude mi to tu chybět. Jako ochutnávka to bylo skvělé a kdo ví, co bude v budoucnu.

    Dnes je i poslední den, kdy s námi je naše milá Ali. Zítra vyráží do indické Rishikeshe. Jak nejlépe zužitkovat poslední hodiny? Nákupy. Jak nejlépe obdarovat? Večeří. A jakou? Řízky!

...Do jejichž přípravy jsem raději moc nezasahoval.

...Popsat to ale můžu. S masem je to dobré. Koupí se kuře a vykostí. Vajíčka a mouka taky není problém. Jak ale na strouhanku? Tu tady taky sice mají, ale jen ve velkých obchodech a žádný takový v blízkém okolí není. Zato ale v okolí máme pekárnu, koupí se toustový bílý chléb, opražíme nasucho na pánvi a nastrouháme na struhadle. Protřepat, nemíchat, a výsledkem jsou řízky trošku nasladko. K tomu brambory a salát a večer je to doslova rodinný. Romen ještě připravuje výborné bunana lassi a defilírka může začít. Ramovi a Romenovi chutná (aspoň na nich nepozorujeme nevoli) a my si přímo čvachtáme, náročná příprava se tak hned jinak vychutnává a jako odměna to funguje dokonale.

   Noc se promění v den a Ali odjíždí. Jaké to teď bude? Máme den volna a každý si jde po svých. Někdo jde na net, někdo dohání třídění fotek a já pracuju na spaní a psaní deníku. Odpoledne s Alenkou jdeme na meditaci do nedalekého centra a po ní se s Honzou chystéme na další krátký trek s Babuem. Zítra škrpály na nohy a jdem! Hlavně přibalit světlo, deštník a ranec důvěry, budou se hodit.