Poon hill trek

   Nejkrásnější vyhlídka na okolní hory je na Poon hill. Lehký trek je, když se nebloudí...


    Poon je jméno etnické skupiny žijící v tamní oblasti, kam se chystáme.

Tlačí nás čas, Babu potřebuje být do tří dnů zpět a nám to vyhovuje. Najímáme si taxi, abychom ušetřili co nejvíc času na cestu tam. 

 

    Ubíhá to rychle a za čtyři hodiny jsme skoro na místě. Jen stav ofroudové silnice našemu taxíku neprospívá. Dostáváme se do míst, kde už taxi v bahýnku prohrabává a minikopeček nevyjede. 

   Vystupujeme a začínáme trekovat jako velcí kluci. Ehm, nahoru jako na Panchase. Schůdky, terásky, políčka, vyhlídky, nosiči, lidé a nosiči nesoucí lidi. Opravdu jeden chalpík nesl na zádech babičku v sedátku., asi už nemůže chodit, a já se jí ani nedivím. Taky se skoro vleču, protože tenhle krpál je ještě strmější, než výšlap na Panchase. Jdeme tak asi 4 hodiny a já za tu dobu vypiju asi 3 litry vody.

    Záda a nohy nás nezradily, v hlavách máme vyvětráno (víc než obvykle) a tak jsme se dofuněli až na vyhlídku. Takhle si chvilku sedíme a skupinka nepálců v čele s nosičem s babičkou na zádech nás opět, už asi po třetí, dohání. Kde se to v něm bere... jo už vím, to je tím dal bhatem. Říká se „Dal bhat – power 24 hour“.

    Dnešní den ale ještě ani zdaleka není u konce. Máme před sebou dvě nepálské hodiny. Zastavujeme na obídek a po něm pokračujeme. Dostáváme se do míst, kde Babu doporučuje nazout pohorky, protože pijavice. Míjíme dřevorubce a odtud dál už to známe. Nezastavovat se, aby ty potvory slizké neměly čas nastoupit, a tak jdeme. Naštěstí už to není pořád jen nahoru, ale i rovně a cikcak, šikmo a diagonálně, lesem, a i říčky překračujeme úspěšně, ba i houna buvolí překračujeme skoro pokaždé. Skoro se taky cítím už unaveně a začíná se smrákat, vlhko je větší a bahýnko-sem-tam se mění na bahýnko-všude-sem-všude-tam. Chtěl bych napsat, že i buvolí-sem-buvolí-tam se na něco mění, ale to už bych lhal.

   Ubytování uprostřed kde-nic-tu-nic-tady-ubytovna je celkem slušné a její personál se sestává z jednoho mladíka a dvou téměř bezzubých staříků. Hlavně je tu sucho a pijavice na soukromý pozemek nesmějí. Víte, co je na večeři? Měli byste, protože já už to nenapíšu, ale dal bhat to byl zase výborný. Holky s náma nejsou, na figuru nehledíme, náš pokoj větrá a tak si přidáváme.

    Nad ránem jsme zaváhali, mraky se rozestoupily a vykoukly na nás majestátní hory. Je brzo a na Poon hill je to už jen hodinka, takže času dost, říkáme si. 

   Morál nám ale klesl a vyrážíme asi až po desáté. Blbost. Než nás naše raketové dal-bhat-gaťata vynesou nahoru, všude okolo jsou mraky a tak čekáme, jestli se situace nezlepší. Zlepšuje se tak, že je všude kolem mlíko a my máme alespoň možnost fotit se a pózovat s úžasnou značkou s nápisem POON HILL 3210m.

my s Jeňou a Poon hill

   Když jsme se dosytosti vynadívali na mrak a značku, rozhodli jsme se sestoupit do základního tábora, vyzvednout věci a vrátit se přes bahýnko, říčky, lány, kopečky a dřevorubce do vesnice vzdálené, co by kamenem dohodil.

Babu-dhai

    Vyčasilo se, svítilo sluníčko a jen občas se zatáhlo. Dolů se nám pochodovalo lépe než nahoru, a když už jsme si před jednou vesnicí mysleli, že je dnešnímu pochodu konec, Babu řekl: „Půjdeme po téhle cestě na druhou stranu tohoto údolí, pak nahoru do toho kopce před námi, nahoře půjdem po rovince a potom šup dolů z kopce do naší vesnice, kde přespíme. Už jen hodinu a půl.“ Pohoda, říkám si, ale pochybnost hlodá, protože asi za dvě hodiny se začne stmívat.

    Po cestě je to dobré, ale už do kopce na druhé straně údolí mě celou dobu dohání babička s nůší na zádech. Nenechám se a jen pár kroků před ní dorážím až nahoru. Babu vidí, že už nám to moc nejde a máme se rozhodnout, jestli pokračujem podle plánu, nebo sejdem do bližší vesnice vzdálené asi jen 10 minut. Hrdost nám nedovolí couvnout, už je to přeci jen hodinka a kdyby něco, tak máme čelovky. Machry, machry a jdeme dál.

   Stmívá se, jdeme po stezičkách vyšlapanými snad jen pasáčky koz, nasazujeme čelovky... a jdeme po cestičkách vyšlapanými snad už jen kozami. Je tma, jdeme možná ani už ne po ničem jmenovatelném a moje čelovka svítí jak světluška, zastavíme. Mluvím na Babua, on mluví na mě. Dvouvětný rozhovor plný poznání, žádné filozofické plky. Honza dochází k nám a ptá se, co Babu říkal. Ani se nemá ptát.

    Vyměňujeme se s Honzou, moje bludičkové světlo asi zapříčinilo naši situaci. Honza je teď mezi Babuem a mnou, to proto, aby i Babu viděl lépe, protože on světlo nemá vůbec. 
   Babu zavelí „Následujte mě!“ a skočí z cesty dolů do křoví. Nepálští průvodci mají vůbec kromě úsměvu a odvahy i deštník. Je to lepší než pláštěnka. Většinou jsou jen přeháňky, takže se můžou lépe přizpůsobit. To turisti, ti jsou zábavní, pořád se oblékají a vyslékají. Ale deštník není jen proti dešti, on je dokonce i proti slunci, když moc peče. A to ještě není všechno; takový deštník se dá použít i jako hůl, o kterou se dá při chůzi opírat, při překračování řek se na ni dá taky spolehnout a navíc, a to se nám teď hodilo, se s ním dá i klestit zarostlá džungle. A tak jsme ho následovali, i když jsme měli asi víc štěstí než rozumu. Je hloupost se takhle v noci vydat skrz les, když na krok nevidíme, kde může být nějaký sráz nebo skála. Takže pravda – Babu se nám občas ztratil z očí, jak zahučel, Honza se občas na něco napíchl a já se občas střídavě ztrácel, napichoval a jednou málem dělal i kotrmelec. 
   Po takhle strávené snad půlhodince až hodince už se moje priority smrskly ne na nalezení vesnice, ale na nalezení cesty. To se nám nakonec povedlo, mě spadl kámen ze srdce a ta řacha asi setřásla i všechny pijavice, protože nechápu, že jsme nikdo žádnou neměli.

    Stačilo už jen dojít do vesnice, už je to jen kousek prý. Nevím; kam až oko dohlédne na protější straně kopců, je tma. Kam až oko dohlédne na naší straně kopců vpravo od nás, jsou světla vesnice. Ale tam, kde jsme my, není široko daleko vidět světlo ani jedno. Kocháme se všichni výhledy na hvězdy a jen já se pak zvlášť kochám výhledy na kluzké schůdky zblízka.

   Se zdravím a rozumem se dostáváme do kýžené vesnice asi v devět večer a ubytováváme se. Máme spát v 'obýváku', kde se ještě rodinka zabalená do dek dívá na televizi. Vaří nám dal bhat a my při čekání na jeho přípravu málem usínáme. Spí se nám dobře; spíme, než naše těla dopadnou na palandy.

před televizí, zabalená do dek, je babča

   Ráno na nás už čeká slunce a jakoby na nás volá, kde se tak loudáme. Po snídani vyrážíme dolů přes vesnici a údolí směrem na autobus do Pokhary. Cestu si ještě jednou opepříme speciálním výletem přes rýžová pole a seskakování z terásek, to kvůli vodě, která proměnila schodový chodníček v řeku.
   Dole potkáváme děti houpající se na mega houpačce, kterým daruji pár gumových náramků, co vezu už od nás (díky Martině). Na těchhle houpačkách se ti odvážnější houpou ve stoje a divím se, že nikdo nesletí, když se dokážou zhoupnout do horizontální polohy vůči zemi.

   To je pro dnešek skoro konec. Po občerstvení jsme naskočili do autobusu směrem na Pokharu, kam jsme dorazili asi za dvě hodiny a unavení jsme se zmohli už jen na jídlo a odpočinek.

   O čem to bude příště? Několik dní a událostí přeskočíme a vrhneme se rovnou na průzkum hlubin nejhlubších.