Příhody až do odletu

Dostávám se už na konec svého nepálského dobrodružství, ale pořád mi do cesty náhoda přihrává zajímavé události.

Už před Vipassanou jsem se rozloučil s Alenou a Honzou, a po ní jsem se pomalu loučil i s Ramem, Romenem a Babuem, kteří mi ještě pomáhali s nakupováním dárků, čvachtáním při jídle v restauracích a nakonec i s odvozem mě samotného na autobus. Chybíte mi, kluci!

V autobuse sedím s polkama a povídáme si o meditaci a svých životech. Tyhle náhodné autobusové, restaurační, letadlové, hotelové... známosti jsou boží. Možná proto, že máme málo času a proto, že víme, že už se nikdy neuvidíme, přeskakujeme všechny formality. Přímo k věci, ne tlachání o počasí, autech nebo politice, ale o životě, radostech, strastech, cestě a i smrti.

V Kathmandu jsem se šel jako obvykle ubytovat na mé místo a tady začalo to poslední vzrůšo.

Na recepci je divné individuum, okolo pasu má ovázanou modrou dečku z letadla aerolinek, jako sukni. Recepční Dorje mi oznamuje, že místo je plně obsazeno. Individuum se mě velmi špatnou angličtinou ptá, kolik nás je (jsem sám) a kolik nocí potřebuju zůstat (jen tu jednu poslední). Heuréka! Pojď spát ke mně, mám pronajatý dvoulůžák!

Koukám na něj, skenuju, odhaduju. Hipísácký Gándhí s kulaťoučkýma brýlema, střapaté vlasy pod čapkou z ezoterického obchodu, kozí bradkou svázanou do copu, chybějícím zubem, pod plachetkou hnáty křivé a bosýma nohama. Tohle bude něco. Přijímám a v duchu si říkám něco o Bohu a do čeho se to pouštím, svěřuju se do rukou štěstěny a nechám se unášet proudem. Věřím, že to dobře dopadne.

Výstřední, ezoterický, exot. Skoro padesátiletý Švýcar Andreas (Andy), který pořád mluví. Angličtinu má hroznou, ale brzo zjišťuju, že je to dobrák.

Povídá o vaření (o svojí restauraci, kterou měl, ale na kterou lidi nebyli připraveni, protože nikde neměl ceník a lidem říkal, ať sami zhodnotí a zaplatí tolik, za kolik jim to jídlo stálo... někdo nic neplatil, někdo platil naopak moc a on zavřel, nevyrovnal se s tím, že by si měl říkat o peníze; taky vaří už několik let pro Love Parade v Berlíně), o svojí dceři (tu miluje bezpodmínečně a chce jí na světě pomoct s čímkoliv, co si bude přát být; bude-li chtít být doktorka, pomůže jí; bude-li si přát být prostitutkou, pomůže jí...), o vězení (za pašování hašiše; že to bere jako dobrou zkušenost a pobyt tam bral jako pobyt v hotelu – pokoj, strava, strom okolo kterého chodil), o názorech, tarotech, meditaci, svém psychickém světě, kdy mu zamlada špatně diagnostikovali jeho poruchu a poslali do školy pro postižené (otázka je, jestli ho opravdu odhadli špatně, blázen to totiž rozhodně je podle všech měřítek, ale já nacházím jisté kouzlo v jeho pohledu na svět)... Většinu času se snažím luštit a odhadovat, co vlastně říká, takže do monologů mu zasahuju jen s hmmhmmčením a popřípadě ho popíchnu k dalšímu monologu nějakou otázkou. Jak tahle noc dopadne? Říká, ať mu věřím, že je dobře, že má cigarety, protože jinak dokáže být nevrlý a nepříjemný. Představuju si to tak, že mu cvakne v bedně a nastane nějaké extempóre a výbuch.

Připouštím, že jsem byl trošku nesvůj a těšil se, až se od něj vzdálím. Ale nakonec bylo všechno dobré, povídal, byl příjemný, cvak nenastal a tak jsme mluvili podstatnou část večera a druhého dne.

Po snídani jsme se procházeli okolo bodhnatské stůpy, a když jsem se chystal jít sbalit zpátky na pokoj, potkali jsme Rogera. To je chlapík, kterého jsem potkal před lety na meditaci v Indii, v KTM žije přes 15 let, má tu agenturu zprostředkovávající treky nejen do Tibetu okolo Kailase, se kterou jsem podnikl svůj výlet do království Mustang, když jsem v Nepálu byl naposledy. Mluvíme. O Goenkově meditaci, kterou jsem si prošel ani ne tři dny předtím. Roger je totiž kromě psychologa a trekera i zkušený meditátor už asi dvacet let. Doporučoval mi kdysi i meditaci v jednom klášteře v Thajsku, kam jsem se nakonec uklidil na svojí cestě před dvěma lety na dvacet dní před návratem domů. Rozhovor nad kávou trvá asi půl hodiny. Andy jen postává a občas se zapojí. Rozhovory s ním mě baví. Snažím se vstřebat ty okamžiky. Moudrý člověk s vhledem, hlubokýma a klidnýma očima, příjemnou atmosférou míru okolo sebe a prchlivým úsměvem, který se objeví pokaždé jen na chvíli.

Rozloučili jsme se nepálským Namasté se sepjatýma rukama. Po pár krůčcích i Andy pronáší, že ten člověk ví.

Po balení se s Andym loučíme. Říká, že mě rád poznal, že to byl moc příjemný čas, a že bude rád, pokud se ještě setkáme. Mě jen trošku mrzí, že jsem byl možná až příliš ostražitý s ním celý ten čas a ne úplně uvolněný. Ale s tímhle pocitem se těžko pracuje, když nevíte, co ten člověk může z minuty na minutu udělat. Bylo zajímavé se jen pozorovat, svoje pocity, obavy a myšlenky. Záměrně jsem si s ním neudělal fotku a nevyměnil si s ním kontakt. Jsem totiž zvědavý – mám ten pocit, a osud už má tenhle smysl pro nepravděpodobnost, která se prostě stane, že do tohohle maníka vrazím na rohu nějaké zapadlé ulice třeba v Sacramentu, Kapském městě nebo Třeboni a strávíme spolu další pomalu plynoucí čas.

Poznáte Andyho? 
(nerozumím tomu, je to německy; němčináři, popište nám to v komentářích)

Jdu okolo stůpy už naposled a potkávám Dawu. Mého průvodce z treku po Mustangu. Krátce si povídáme a já žasnu nad tímhle vším, co se mi v tentokrát v Nepálu děje. Tak co, co ještě, koho ještě mi do cesty připravíš, než nastoupím do letadla? Krása.

Letiště. Lety jsou zpožděné. Krom dnešních letů odbavují i ty, které byly včera zrušeny kvůli počasí. Tady mi to ještě nedochází, ale tohle byly ty dny, kdy v Pokhaře hodně pršelo, okolo Annapuren sněžilo a bylo několik lavin. Procházím kontrolami do odletové haly, která je nacpaná k prasknutí. Usedám na zem vedle nějaké holky... a povídání začíná. Setkání, ano, ano, ano!

Možná to někomu nepřipadá takové skvělé, ale já tam byl. Byl jsem u toho všeho a bylo to nádherné, neotřelé, příjemné, znepokojující, uklidňující, poučné... ale hlavně to prostě bylo a já byl.

Zážitek nedělá ta která země sama o sobě, ale lidé, které potkáváte. Celý tenhle Nepál byl jen o mě a o nich a já se vracím domů s obrovskou vděčností. 

Díky za všechno!